Na bílou dřevěnou budku uprostřed Berlína upínají zraky miliony lidí. Jen pár metrů od ní totiž stojí deset sovětských tanků. Vojáci jsou připraveni k akci. Aby toho nebylo málo, na druhé straně hrozí stejným počtem armádních vozidel Američané. Napjatá situace trvá den, poté tanky odjedou a svět si oddychne.
Kontrolní bod, který bychom našli na berlínské Fridrichstrasse získává název díky hláskovací tabulce Severoatlantické aliance, kde písmenu „c“ odpovídá jméno Charlie.
Krůček od války
Šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht (1893–1973) chce zastavit stupňující emigraci z NDR na západ. Čísla jsou neúprosná, socialistický ráj opustí na 2,5 milionů obyvatel.
A tak 13. srpna 1961 obsadí hranice vojáci, nejdříve je „vyzdobí“ ostnatým drátem, ten po třech dnech vystřídá monumentální betonová zeď. Západ reaguje a deset dní po rozdělení Berlína postaví nenápadnou bílou budku, která má označení Checkpoint Charlie.
Jedná se o jediné místo, kde mohou hranici přejít diplomaté, novináři a cizí státní příslušníci. Jen dva měsíce po srpnových událostech se Charlie stává svědkem eskalace konfliktu.
Americký diplomat Allan Lightner chce do východního Berlína na operní představení. Komunističtí pohraničníci ho důkladně zkontrolují, což tehdejší úmluvy nedovolují. Malér je na střeše, po pár dnech míří do německé metropole sovětské tanky.
A to i přes existující dohody, které ve městě zakazují jakékoliv vojenské síly. Spojenci reagují stejnou mincí a 27. října 1961 proti sobě stojí zhruba dvacítka tanků. Mezi nimi se krčí ona nenápadná chatička.
O den později napětí sníží ministr spravedlnosti Robert F. Kennedy (1925–1968). Charlie si ale díky své lokaci vyslouží speciální zacházení, protože přejezdu na západ brání jen dřevěná závora. Vrší se pokusy o útěk za pomoci vozidel, a tak úřady přidávají nové zábrany.
Zmařené východoněmecké životy
Téměř rok po výstavbě Berlínské zdi naplánuje svůj útěk osmnáctiletý mladík Peter Fechter (1944–1962). Za lepším chce zmizet se svým přítelem a vše do detailu promyslí.
Z okna truhlářské dílny skočí do tzv. pásma smrti, odkud rychle přelezou zeď, která je, co by kamenem dohodil od Charlieho. Jenže strážní okamžitě reagují a zatímco Fechterův přítel má štěstí, jeho samotného střelí do pánve.
Bezvládné tělo padá zpět na východoněmecké území a chlapec ve velkých bolestech umírá. Nikdo se mu neodváží pomoci, protože všichni mají strach.
Západní pohraničníci do cizího sektoru nesmí, ti východní zase vzpomínají na nedávné události. Tři dny zpátky byl totiž zastřelen jeden z jejich kolegů.
A tak Fechter vykrvácí, tělo je odneseno až po dlouhých šedesáti minutách. Smrt zavítá ke kontrolnímu bodu znovu v roce 1974, kdy komunistický policista Burkhard Niering (1950–1974) přepadá pasového inspektora a bere si ho jako rukojmí.
Lapálie končí Nieringovou smrtí. Po pádu zdi Charlie ztrácí svou funkci a je roku 1990 přestěhován do muzea. O deset let později na místě vyrůstá replika. Součástí je také ikonická cedule:
„Opouštíte americký sektor!“ Dnes slouží především jako historické memento a turistická atrakce.
