Rodina evangelíků jde nočním lesem. Otec, jenž skupinku vede, najednou vykřikne. Ze tmy se na něj vrhne statný muž. Za ním následují další. Zloději je oberou o všechno. Nakonec jsou všichni, on, jeho manželka i děti, rádi, že si zachrání holý život.

Čert vem majetek, který si vzali na cestu. Dopředu je žene jejich víra. V novém domově ji snad budou moci svobodně vyznávat…

„Je to geniální učitel,“ říká o Janu Liberdovi (1700–1742) pastor Johann Adam Steinmetz (1689–1762) z Českého Těšína. Liberda umí o své evangelické víře přesvědčovat okolí s takovou vervou, že se prý kvůli němu nechá pokřtít i židovská dívka.

Jenže rekatolizace je v Čechách v 17. století v plném proudu a katolíkům se proto jeho aktivity nelíbí. Ještě stihne pomoci dívce k útěku a pak sám musí také vzít nohy na ramena. Zamíří za potomky českých exulantů, kteří po porážce vzbouřených stavů na Bílé hoře v roce 1620 zmizeli do Saska a Pruska.

V roce 1726 se objevuje v Hennersdorfu (v dnešní spolkové zemi Sasko). Do Čech se krátce poté dostanou výtisky jeho zpěvníku a mnoha lidem dají naději, že bude lépe.

Navrátilci musí na nucené práce

Nekatolíci musí ve 30. letech 18. století ve východních Čechách jako spiklenci. Výtisk zpěvníku se pečlivě schovává po chalupách, patří totiž mezi zakázané knihy. Jednoho červnového večera roku 1735 se ve východočeském Černilově sejde kolem stolu evangelická rodina.

„Měli bychom odejít. Pruskému králi prý luteráni nevadí,“ navrhuje nejstarší syn, který je z celé rodiny nejradikálnější. Falešné katolické modloslužebnictví už mu leze krkem. Jenže jeho otec má jiné zprávy.

Sice kdesi slyšel zvěsti, že pruský král Fridrich Vilém I. (1688–1740) luterány přijímá, jenže do tamější komunity prý příliš nezapadli a někteří z nich se nakonec vrátili zpátky. „Nevíš, jak navrátilci dopadli?

Vrchnost jim to pěkně osladila,“ vzpomene na rodinu ze sousední vesnice otec. Čekal je soud a nucené práce. „Raději mlč a buď opatrný,“ napomene syna. „Třeba náš čas ještě přijde,“ dodá významně. A má pravdu.

Král přispěje i na kazatele

Fridrich Vilém totiž časem změní názor. Češi, kteří ukážou, že jsou šikovní a nebojí se práce, mohou v Prusku zůstat. Na vlastní náklady jim dokonce král nechá v Berlíně postavit faru, kostel a peníze se najdou i na českého kazatele.

Nechybí ani podpora výstavby domků ve Vilémově ulici a pak i v blízké vsi Rixdorf (dnes součást Berlína). Když na pruský trůn nastoupí po smrti Fridricha Viléma I. jeho syn Fridrich II. Veliký (1712–1786), je vůči Čechům dokonce ještě milejší.

V prosinci 1740 vtrhne do tehdy rakouského Slezska a zabere ho pro svou zemi. Získané území hodlá kolonizovat novými osadníky, kterými se mají stát právě protestantští Češi. Za emigraci Čechů agituje z pověření samotného krále Fridricha II. právě Liberda.

Do země se vypraví inkognito pod cizím jménem, aby nebyl zatčen. Čechům nahrává k odchodu fakt, že v říjnu 1741 obsadí severovýchod Čech pruská armáda. Protestanti se tak nemusejí bát problémů při přechodu hranice.

Zloději čekají na hranicích

Na Vánoce 1741 je v mnoha černilovských rodinách rušno. Lidé přemítají, jestli se mají vydat do nového domova, nebo ne. Severovýchodní Čechy tehdy opustí zhruba 1500 lidí. Češi si mohou vzít na cestu koně, dobytek i jiný majetek a většina toho využije.

Jenže když je 11. června 1742 podepsán ve Vratislavi mír mezi Pruskem a Rakouskem (Slezsko zůstalo v rukou Fridricha II.), situace se mění. Pruská armáda opouští české území a odchod dalších protestantů do Slezska se začíná komplikovat.

Rakousko ho vnímá jako ilegální opuštění země. Na hranicích číhají kladští katolíci a snaží se utečence obrat o všechno, co mají. Občas je dokonce rovnou vydají rakouským úřadům. A pokud čeští protestanti přeci jen dorazí až do Münsterbergu (dnešní Ziebice v Polsku), čeká je spousta práce, než se jim povede vybudovat nové české osady.