V 19. století má každé větší evropské i americké město svoji zoologickou zahradu. Je to znak prestiže a světovosti. Jen v Čechách pořád nic. Důvodem je to, že Habsburk sídlí ve Vídni a na rozvoji Prahy nemá žádný zvláštní zájem a co se českých obrozenců týče, ti jsou příliš zaneprázdnění českou jazykotvornou a na cokoliv cizokrajného, včetně zvířat, nemají myšlenky.

Iniciativa ke zřízení zoo tak musí přijít odjinud.

Vážně se o jejím založení začne mluvit až v novém století. Pražská radnice kolem pokrokového starosty Karla Groše (1865–1938) nápadu přeje a v roce 1906 rozhodne o založení menší zoo na ostrově Štvanice.

Přípravy svěří do rukou středoškolského profesora Jiřího Jandy (1865–1938), který se v posledních letech o její zřízení veřejně nejvíce zasazoval. Lepšího člověka nemohli najít. Ač obecně platí spíše za morouse, ke zvířatům má vztah jako málokdo.

Jenom ve vlastním bytě má mnoho exotických ptáků a plazů. Projekt zahrady je podrobně rozpracován, ale kvůli kritice, zdůrazňující především nevhodné umístění, padne. Opět se čeká na správný čas…

Štědrý dar vlastence

Ten přichází po konci první světové války. V bouři všeobecného nadšení spojené s vyhlášením samostatného Československa se vzedme nová iniciativa, tentokrát od ministerstva školství a národní osvěty, která projekt znovu rozdýchá.

Dlouho se debatuje, kde by měla zahrada vyrůst. Do úvahy přichází Jelení příkop, Bubeneč, zahrada Kanálka (dnes součást Riegrových sadů) a též zahrada Kinských. O umístění ale rozhodne až velkostatkář Alois Svoboda (1852–1929), který státu daruje rozsáhlé pozemky v Troji.

„Máme pozemek, jenž by vzbudil závist všech odborníků. Skály, jež jinde dlouho a nepřirozeně se budují, rovina, svah i náhorní větrné prostranství a především starý, romantický porost. A to vše v amfiteátru, směřujícím k poledni,“ raduje se Janda, který je znovu pověřen vedením příprav a kvůli financování projektu založí družstvo.

Kočkopes pro kočky a psy

Družstvo, jehož je Janda předsedou, má celkem jasnou představu, jak by měla budoucí zoo vypadat. Návštěvníky nechtějí od zvířat oddělovat ocelovými mřížemi, zcela postačí bezpečné příkopy, čímž bude prostředí působit přirozeně, a to jak pro lidi, tak pro zvířata.

Na návrhu se vystřídá několik architektů. Ten první od Karla Maška (1865–1927) počítá i s benzínovou dráhou, která by jezdila po vybrané trase. Po jeho smrti je projekt svěřen německé projektové kanceláři Carla Hagenbecka a poté architektovi Josefu Fuchsovi (1894–1979). Výsledný návrh je tedy jakýmsi kolektivním dílem. Jakmile je v roce 1927 oploceno prvních osm hektarů zahrady, může se začít stavět. Na pozemku vyroste za administrativní budovou několik voliér, včetně velké pro dravce, a též skalnatý výběh pro vlky (dnes je v něm k nevidění panda červená).

Pozor, procházíte stavbou!

Píše se 28. září 1931, když se vrata pražské zoologické zahrady poprvé otevírají zvědavým návštěvníkům. V tu chvíli má ještě několik nepatrných „ale“. Technicky vzato jde stále ještě o staveniště, k vidění je zde zatím jen pár desítek zvířat a navíc je otevřeno pouze o víkendech.

Navzdory tomu všemu jsou ale ohlasy nadšené a zájem obrovský. I proto se návštěvní doba začne velmi rychle rozšiřovat a s ní i spektrum chovaných živočichů. Vůbec prvním zvířetem, které otisklo tlapku do půdy pražské zoo je vlk eurasijský.

A rychle přibudou další…