Vyhlídky běžného Čecha za Rakouska-Uherska o cestování byly takové, že pokud se za rok vypravil do okresního města, doma se na něho sesypali příbuzní, aby vyprávěl zážitky… Byla to zkrátka bída.

Proto když přišla možnost stát se ponorkářem, mnozí našinci po šanci na dobrodružný život skočili s mrštností hladové lasičky.

A byť takový český chlapec slanou vodu do té doby neochutnal, Češi měli v zahraničí dobrou pověst coby schopní a učenliví strojíři či zbrojíři.

„Úroveň vzdělání i technická vyspělost většiny národů rakousko-uherské monarchie nebyla nikterak oslňující, a proto i Češi tehdy nacházeli poměrně široké a úspěšné uplatnění právě u námořnictva,“ uvádí současný český autor Michal Vaněček.

Některým z nich se podaří prosadit i na ponorkách, toho času moderní zbraně v císařově arzenálu.

Postrachem Britů

Jedním z těchto nadaných „žraloků“, jak se ponorkářům přezdívá, je i rodák z haličského Přemyšlu, Josef Holub (1885–1964). K válečnému loďstvu císařepána se přidá v 18 letech.

Ještě než ale v únoru 1916 dostane „na hraní“ vlastní menší ponorku, nabude potřebné zkušenosti coby lodní strážní důstojník na Dálném východě nebo adjutant přístavního admirála v Pule.

Dva dny před svými 32. narozeninami je Holub jmenován velitelem větší a silnější ponorky U-27 a právě s ní se stane postrachem prakticky celého Středomoří.

Hned zkraje roku pošle ke dnu dva britské parníky a významný zářez na periskopu si udělá i o něco později potopením britského torpédoborce Phoenix.

Kdo nemaže, ten nejede

Na svou v pořadí čtvrtou misi Holub vypluje na konci června 1918 a do měsíce zaznamená úctyhodných devět potopených plachetnic. Poté plánuje návrat do domovského přístavu, ale v tom naráží na problém – zásobníky mazacího oleje jsou téměř prázdné!

Někdo je zapomněl před vyplutím zkontrolovat a je z toho šlamastika, která by mohla všechny na palubě stát život. To na proražení si cesty skrz hlídanou Otrantskou úžinu nestačí.

Velitel se proto rozhodne plout do Bejrútu, toho času patřícího spřátelené Osmanské říši.

Ten sice čistě geograficky není zrovna blízko, ale když se trochu naředí potřebné mazivo olivovým olejem na vaření, spolu s mořskými proudy by jim to teoreticky mělo na cestu stačit.

Plavba hrůzy

Cesta podél severního pobřeží Afriky je úmorná. Nejenom, že se ponorka sune rychlostí uhynulého lína, ale v jejích útrobách je 35 stupňů Celsia (ve strojovně dokonce 55 stupňů).

Navíc stoprocentní vlhkost vzduchu v ponorce způsobuje, že je všechno nasáklé vodou a životy námořníkům ztrpčuje i všudypřítomný hmyz.

Korunu otřesným podmínkám uvnitř ponorky nasazuje kuchař, jehož jídla jsou dle Holubových zápisků „poživatelná jen při nejsilnější vůli“.

Nutno ale přiznat, že v takovýchto podmínkách by chutné pokrmy nezvládla připravit snad ani Magdalena Rettigová, natož narychlo vyučený hoch, nucený odhánět v jednom kuse dotěrnou havěť vařečkou.

Ze žraloka úředníkem

Ponorka do Bejrútu nakonec šťastně dorazí. Když ale posádka nabere plnou nádrž maziva a vydá se zpátky na moře, zjišťuje, že jeho hustota je příliš vysoká a motory kvůli tomu vynechávají.

Vrací se proto do přístavu, odkud je vysvobodí až příjezd německé ponorky, která jim daruje potřebný olej.

Strastiplnou cestu Holub zakončí připlutím do Kotoru (dnes na pobřeží Černé Hory) dne 26. září 1918. Po skončení války pomáhá organizovat návrat československých legionářů do vlasti. Brzy poté se ožení, zplodí dceru a přijme místo v Legiobance. Josef Holub umírá v říjnu 1964 v Praze.