Na kopci nad řekou Dunaj se tyčí masivní zdi starého hradu. Kočár, kterým přijíždí Karel IV., teprve devatenáctiletý moravský markrabě, drncá po cestě.

„Už abychom dojeli nahoru,“ pohlédne dychtivě do výšky na malou kamennou tečku. Těší se na další diplomatické zkušenosti. Visegrád je jeho úplně první státnickou reprezentační cestou…  

Proti českému králi Janovi Lucemburskému (1296–1346) a jeho synovi ostře vystupuje římský císař Ludvík Bavor (1282–1347), který jim sebere jejich korutanské a tyrolské dědictví, aby je přenechal svému synovi Ludvíkovi V. (1315–1361).

Nebezpečí hrozí Čechům i ze strany Habsburků. Neshody panují také mezi Lucemburky a polským králem Kazimírem III. Velikým (1310–1370). Ve hře se ocitají české nároky na polskou korunu.

Budoucí český král a římský císař Karel IV. (1316–1378) se v té době snaží stabilizovat situaci v českých zemích a čeká ho i první významný diplomatický úkol. Uherský král Karel I. Robert z Anjou (1288/1291–1342) se nabídne jako prostředník mezi českým a polským králem. Jednání mají proběhnout na podzim roku 1335 ve Visegrádu.  

Příjemná kratochvíle  

Delegace na visegrádský hrad dorazí zřejmě v prvních listopadových dnech.

Čeká je příjemné období radovánek a slavností, kterými tu stráví téměř měsíc. Karel I. z Anjou se totiž ukáže jako štědrý hostitel, který oběma delegacím nabídne spousty jídla. „Na obědy českého krále se každodenně daly dva tisíce pět set chlebů a také z královských jídel bohatě,“ líčí uherský dějepisec Ján z Thurca (1435–1488/1490).

Karel IV. se svou družinou hlady netrpí.

Polský král Kazimír III. se nemá o nic hůř. „Polskému králi obětovali tisíc pět set chlebů a jídel bohatě,“. Spotřeba chleba pro českého krále je očividně vyšší – je ale třeba brát v úvahu, že zde bydleli oba Lucemburkové a s každým z nich přijel i početný doprovod. Na jednáních prokazatelně nechyběl například nejvyšší český maršálek Jindřich II. z Lipé (†1336) a olomoucký biskup Jan Volek (1290–1351).  

Urovnání letitých sporů 

„Jsem ochoten vzdát se nároků na polský trůn,“ prohlásí Jan Lucemburský poté, co si pořádně přihne z poháru vína. Česko-polské vztahy tahle otázka kalí už dlouhou dobu.

Lucemburkové si mohou nárokovat polský trůn, protože jsou dědici Přemyslovců – poslední Přemyslovec Václav III. (1289–1306) měl na polský trůn legitimní nárok.

Lucemburk ale ze svých požadavků ustupuje.  Zajímá se jenom o Velkopolsko, Pomořansko už roku 1329 věnuje Řádu německých rytířů, kteří se proto jednání ve Visegrádu také účastní.  Český král se snaží urovnat letité spory s Poláky, protože „si přál získat spojence proti svým starým nepřátelům rakouským vévodům i proti římskému císaři Ludvíku Bavorovi, s nímž se rozešel kvůli dědictví vévody Jindřicha Korutanského, s jehož dcerou a dědičkou se Jan snažil oženit svého mladšího syna Jana Jindřicha,“ líčí současný maďarský autor Györgi Rácz.

Karel I. Robert z Anjou na Lucemburkovu nabídku spokojeně přikývne. Je švagrem polského i českého panovníka, a tak má dobrou vyjednávací pozici.  

Jednání ve vinném sklípku  

Nakonec není tak těžké přesvědčit českého krále, aby se vzdal nároků na polský trůn. Výměnou získává polská území, která se do roku 1335 stala jeho lénem.

Jde o Slezsko a Plocko (součástí českých zemí zůstane až do roku 1742, kdy ho prohraje Marie Terezie). K tomu je navíc bohatší o 20 tisíc kop českých grošů. Ovšem arbitrážní soud týkající se polských území pod správou německých rytířů a česko-polská dohoda o nárocích na polský trůn, to jsou jenom dva kamínky z celé mozaiky uzavřených smluv. „Napijme se na naši mírovou spolupráci,“ pobídne účastníky uherský král.

Nikdo nezaváhá. Všichni zvedají své poháry k ústům.

Podle kronikáře Jana z Turcy vypijí za asi tři týdny jednání 180 sudů vína, což je v přepočtu téměř 9800 litrů (uherské vědro má přes 54 litrů). Diplomatické rozhovory probíhají přímo v sále, který tvoří součást vinného sklípku. O lahodný mok proto není nouze. 

Zabezpečí obchodní cestu  

Během jednání vladaři ovšem nezapomenou ani na ekonomickou spolupráci. „Hlavním výsledkem setkání bylo zřízení nové obchodní cesty, která by obcházela základní vídeňský přístav a získala snadnější přístup na další evropské trhy,“ podtrhuje jejich hospodářské  zásluhy Rácz. Nejvíc smluv uzavřených ve Visegrádu nese datum 19. listopadu 1335 na den svátku patronky hostitelovy manželky Alžběty Piastovny (1305–1380). Nechybí listina o bezpečnosti obchodní cesty do Vratislavi, dále česko-polská mírová smlouva a také manželská smlouva, která má do budoucna stvrdit nové česko-polské spojenectví.  

Plánování sňatků  

Promýšlení sňatkových aliancí už je v plném proudu. „Nemám už žádné sestry na vdávání,“ prohlásí polský král Kazimír III. nezbude mu tedy než slíbit svoji jedinou dceru Alžbětu – tehdy ještě nemluvně – vnukovi českého krále Jana Lucemburského.

Chlapec, který je jediným synem Markéty Lucemburské a bavorského vévody Jindřicha se ale svatby nedočká. Zemře už roku 1340.  Nechybí ani výměna dárků.

Český král si z Uher odváží na padesát stříbrných džbánů, mnoho šperků, nádhernou šachovnici a spoustu dalších cenností. Polský král také nepřijde zkrátka:

protože Kazimír III. je poplatníkem českého krále, rozhodne se ho Karel I. Robert z Anjou vyplatit z této povinnosti. Vážnost nově vzniklého spojenectví tří zemí a ochota dodržet dohody potvrdí 6. prosince 1335 návštěva polského krále Kazimíra III. v Čechách.