Císař Ferdinand I. od roku 1560 cítí, jak mu ubývají síly. Trápí ho zdraví, ale hlavně starosti se syny. Mladší Ferdinand se potají oženil s neurozenou ženou. Taková ostuda!
Mnohem těžší hlavu však má ze svého prvorozeného potomka a následníka trůnu Maxmiliána. Třebaže jsou Habsburkové přísní katolíci, tento volnomyšlenkář se zhlédl v protestantské víře.
Víno, ženy a zpěv. Mládí budoucího císaře Maxmiliána II. (1527–1576) je bouřlivé.
Když v tzv. šmalkaldské válce (1546–1547), zuřící v Říši mezi katolickými Habsburky a zdejšími protestantskými knížaty, hájí zájmy svého rodu, užívá si všech radostí života plnými doušky.
K nelibosti svého otce Ferdinanda I. (1503–1564), toho času rakouského arcivévody a německého, českého a uherského krále, ale i svého císařského strýce Karla V. (1500–1558). Co víc, brzy vchází ve všeobecnou známost Maxmiliánův zájem o luteránství.
Habsburk, nota bene dědic několika trůnů, a luterán? Neexistuje!
Katoličkou až do morku kostí.
„Musíme mu napravit hlavu,“ rozhodují o Maxmiliánově dalším osudu jeho otec a strýc. Dohodnou se, že mladý arcivévoda vyrazí do Španělska, na „převýchovu“. Madridský dvůr za Karla V. stojí v katolické víře snad pevněji než samotný Řím.
Tady se Maxmilián naučí, jak být správným Habsburkem! Pro jistotu ho ještě v roce 1548 ožení s jeho sestřenkou Marií (1528–1603). Nevěsta krásou sice neoplývá, ale je katoličkou až do morku kostí. Na Pyrenejském poloostrově se Maxmilián zdrží až do roku 1552.
Otec vytáhne nůž
Jenže po jeho návratu do Vídně čeká na otce Ferdinanda další zklamání. Synova „převýchova“ se vůbec nezdařila. Pokud jde o vyznání, Maxmilián stále koketuje s luteránstvím. Opět se stýká s nesprávnými lidmi a vůči jinověrcům je nesmírně tolerantní.
Nesnáší jezuity a raději než náboženským otázkám dává přednost umění a vědám. „Je lépe být zatracen s papežem, než spasen s Lutherem,“ nevydrží to jednoho dne otec a na neposlušného syna dokonce vytasí nůž.
Skutek „utek“
„Zbavím tě následnictví,“ vyhrožuje Maxmiliánovi. To samozřejmě arcivévoda nechce. V roce 1562 proto skládá slavnostní veřejnou přísahu, že bude nadále hájit zájmy katolické církve.
O dva roky později se po Ferdinandově smrti ujímá samostatné vlády. České stavy do tohoto Habsburka, proslulého svou náboženskou tolerancí, vkládají velké naděje.
Brzy se ale přesvědčí, jak se v osobě Maxmiliána zmýlily. „Dával najevo porozumění, sliboval, utěšoval, budil naději svou velkorysostí, avšak skutek vždy posléze utekl,“ popisuje současný autor Petr Hora-Hořejš. Jako král a císař touží po náboženském smíru, ale nehne pro něj ani prstem.
Co by tomu řekl papež?
Maxmilián by však rád svému nejstaršímu synu Rudolfovi (1552–1612) pojistil českou královskou korunu. Češi ovšem vyžadují něco za něco.
Na zemském sněmu na jaře 1575 zástupci utrakvistické církve, luteráni i příslušníci jednoty bratrské připravují dokument, jenž vejde do dějin jako Česká konfese, společné vyznání víry. „Když ji Maxmilián potvrdí, my uznáme Rudolfovy nároky na český trůn,“ jsou přesvědčeny stavy.
Císař se ocitá ve svízelné situaci. On by snad Českou konfesi i schválil, ale dokáže si představit, jak by se rozzuřil papež, kdyby se doslechl, že takový dokument podepsal. A co teprve jeho katolická manželka?! Císař se snaží hrát o čas.
5. září 1575 české stavy skutečně přijmou Rudolfa II. za svého nového vladaře a o několik dní později se koná korunovace. Maxmilián na oplátku potvrzuje Českou konfesi. Ovšem jen ústně!
