Pandemie bubonického moru, které se říká černá smrt, se z jižního Ruska rozšířila do Evropy v roce 1346, aby končila v roce 1353 opět v Rusku.

Během pandemie černé smrti zemřelo 30 až 40 % populace, dle některých odhadů až 60 % populace, což by znamenalo 50 milionů lidí. Ani „černá smrt“ ale nebyla černobílá.

Morová rána měla příznivé dopady na zemědělný lid. Před vypuknutím moru až devět z deseti lidí v Evropě dřelo jako nevolníci na polích vlastněných panstvem.

Půda byla kvůli vysokým daním využívána všechna, žádná část neležela ladem, takže byla málo úrodná a dávala malé výnosy. Pandemie toto vše změnila, během ní velká část půdy ležela ladem, protože ji neměl kdo obdělávat.

Když ji přeživší začali zúrodňovat, zjistili, že odpočatá a vyživená dává vyšší výnos. Proto byl následně zaveden trojpolní systém, kdy část půdy vždy ležela ladem.

Černá smrt vedla ke zrušení nevolnictví

Vzhledem k tomu, jak mor zdecimoval obyvatelstvo, byl následně k dispozici jen omezený počet pracovních sil. Jejich mzdy proto rostly a nájmy klesaly, a nevolníci tak měli větší vyjednávací sílu.

Přestože se někde snažili pozemkoví vlastníci mzdy udržet na úrovni před morovou ránou prostřednictvím svého politického vlivu na panovníka, v mnohých oblastech západní Evropy ukončila právě černá smrt nevolnictví.

Technologický pokrok

Vlastníci pozemků byli nuceni akceptovat požadavky nevolníků na ukončení robotní povinnosti a uvolnění z vázanosti k půdě.

Vysoká cena lidské práce pak nutila majitele půdy k technickým inovacím a k přeorientování se na produkci méně náročnou na lidskou práci, po které však existovala poptávka.

Z obilných polí se proto stávaly pastviny, jejichž vlastníci se z prodeje obilí přeorientovali na maso a vlnu. Poněkud jinak se situace vyvíjela ve východní Evropě a na Blízkém východě.

Dostupnější vzdělávání

Černá smrt měla pozitivní dopady i na vzdělávání. Jeho centrem byly na přelomu 13. a 14. století kláštery. Řádoví bratři však během morové epidemie pečovali o umírající v lazaretech, v důsledku čehož i oni následně nemoci podléhali.

Tradičním, velmi uzavřeným řádům tak hrozil zánik a přerušení kontinuity. Proto se musely více otevřít světu a nabrat nové členy z nižších a dříve odmítaných stavů. A to nejen muže, ale i ženy. Mnoho ženských řádů tak datuje svůj vznik právě do této doby.

Církev rovněž podporovala zakládání univerzit, kam byli přijímání jako školitelé nejen církevní představitelé, ale i příslušníci vyšších vrstev. Vzdělávání tak sice i nadále patřilo zejména privilegovaným, bylo ale šířeji dostupné.