Peru, země starobylých civilizací a majestátních And, je domovem jedné z nejúžasnějších a nejnáročnějších železničních tratí na světě.

Centrální železnice v Peru (Ferrocarril Central Andino) není jen dopravní tepnou, je to dobrodružství, které vás zavede do závratných výšek a nabídne neopakovatelné výhledy.

Připravte se na cestu, kde každý odjezd vlaku je pro místní událostí číslo jedna a kde si uvědomíte, jak nesmírná je krása a síla peruánské přírody.

Centrální železnice v Peru: Každý odjezd vlaku je pro místní událostí číslo jedna

Podle mínění mnoha cestovatelů patří Ústřední peruánská železnice k nejdobrodružnějším a zároveň nejkrásnějším železničním cestám světa. Pojďte se spolu s námi přesvědčit, zda je to pravda.

Nejprve si musíme uvědomit, že tato trať vede nejvyšším železničním úsekem na světě ve výšce 4784 metrů nad mořem.

Pro lepší představu vám prozradíme, že nejvyšší bod himálajské železnice dosahuje sotva poloviny této výšky a nejvyšší nádraží v Evropě na železnici Jungfrau leží o 1220 metrů níže.

Pokud se budete chtít projet touto unikátní trasou, můžete to podniknout od dubna do října, kdy vlaky vyjíždějí denně z Limy do Huancaya. Mimo tuto sezónu, od listopadu do března, vyjíždějí každé pondělí, středu a sobotu.

Cesta je to dlouhá, má 335 km a trvá 8–9 hodin. Určitě vám ale nebude dlouhá chvíle a rozhodně nebudete nijak strádat. Ve vlaku jsou totiž vozy první a druhé třídy a také bufet. Místa je ale nutné rezervovat předem.

Rovněž byste měli vědět, že nejlepší dobou pro cestování je právě léto. Ať už ale pro svou výpravu zvolíte jakýkoli měsíc, rozhodně nebudete litovat.

Vlaky, které vyjíždějí z Limy, aby zdolaly Andy, a které pak sjíždějí po východních svazích Kordiller do Huancaya, protínají divokou, a zároveň nádhernou přírodní oblast.

Když souprava stoupá, trať se klikatí úzkými soutěskami, zatímco cestující mohou obdivovat krásu krajiny a odvahu konstruktérů.

Až v Limě nastoupíte do vlaku, tak mějte na paměti, že k tomu, abyste mohli sledovat krajinu ve směru jízdy, musíte většinou sedět zády k lokomotivě. Ale příroda není to jediné, co můžete během cesty obdivovat.

Už při odjezdu si jistě všimnete, že je nádraží plné lidí, ovšem do vlaku nasednou jen někteří. Celá souprava je totiž v obležení všech příbuzných a přátel, kteří se přišli s cestujícími rozloučit.

Pochopitelně nesmí chybět ani místní, kteří se přišli jen tak podívat. Každý odjezd vlaku je totiž pro ně událostí čísla jedna, a tak jej nesmějí vynechat.

Nu a pak je tu pochopitelně i spousta prodavačů, pro které jsou turisté lačnící po krásách přírody zdrojem živobytí. Všechno tohle lidské hemžení jen předpovídá, že následující jízda bude opravdu nevšedním zážitkem.

Jak už jsme uvedli, vlak odjíždí z Limy a jeho trasa kopíruje tok řeky Rimac, což v kečuánštině znamená „mluvící voda“, a jede podél ní celých 155 km až do Ticlia.

Na čtyřicetikilometrovém úseku do první zastávky v Chosice je jízda ještě celkem poklidná, avšak během dalších 172 km trať neklesá ani o jeden centimetr.

Pár kilometrů od Chosice, v Purhuay, je první z 65 tunelů na trati, který na délku měří 9 km.

Po úseku, který musel být po rozvodnění Rimacu v roce 1925 znovu postaven, vjíždí vlak do Tornamesy, prvního místa, kde se mění směr jízdy.

Pokud vám z té adrenalinové cesty poněkud vyschlo v krku, můžete se ve stanici občerstvit, protože místní obyvatelé zde prodávají cestujícím čerstvé ovoce, například guavu, papáju, avokádo a maracuju.

Pak už je lokomotiva přepřažena na druhý konec vlaku a pokračuje se dál v cestě.

Od tohoto místa zřídkakdy klesá stoupání pod 40–33 promile, až do okamžiku, kdy vlak v tunelu při průjezdu horou Mount Meiggs překračuje kontinentální rozvodí.

Asi 16 km za další zastávkou San Bertolomé se přes rokli Verrugas klene nejvyšší a nejdelší viadukt železnice.

Další kilometry po horské železnici nabízejí cestujícím doslova nezapomenutelný zážitek. Vedou totiž po úbočích skal a nad hlubokými propastmi, přes celou řadu mostů a tunelů. 120 kilometrů od Limy a 3506 m n.m. leží Rio Blanco.

Přibližně v této nadmořské výšce začínají někteří cestující pociťovat horskou závrať, ale většina jich trpí jen mírnou dušností. Pokud je to i váš případ, nemějte zbytečné obavy. Pro první pomoc je zde vždy připraven kyslíkový přístroj.

Po šesti kilometrech vlak přijíždí do Chicly na úpatí 2,4 kilometru dlouhého úseku, plného zatáček. Zdejší oblast je důležitým těžebním střediskem, a tak během jízdy můžete spatřit na posunovacích kolejích dlouhé nákladní vlaky odvážející výtěžek těžby.

Následuje osm dalších tunelů, přejezd po skalní římse v závratné výšce nad propastí a vlak dojíždí do Ticlia, nejvyššího železničního bodu na světě ve výšce 4758 metrů nad hladinou moře.

Z Ticlia vede odbočka, po níž se dopravuje ruda do důlního střediska Morococha. Jen krátce nato vjíždí vlak do nejdelšího tunelu, který tudy vede až na atlantickou stranu Kordiller.

Tunel Galera měří 1177 metrů a začal se budovat v lednu 1870, kdy byla zahájena stavba na limském konci trati. Cesta tunelem vám může trochu nahánět strach, protože voda z podzemního toku nad tunelem prosakuje na trať a zamrzává.

Pokud jste ale toto vše zvládli bez ztráty kytičky, máte to nejhorší za sebou. Sestup po východních svazích do La Oroyi totiž už není tak dramatický jako předchozí úseky cesty.

Tím ale nejsou vaše zajímavé zážitky u konce. Po příjezdu do cílové stanice Huanacayo totiž nastane všude okolo neuvěřitelný mumraj a zmatek.

Vlakovou soupravu přišly přivítat stovky místních obyvatel, jako by se chtěli na vlastní oči přesvědčit, že jsou všichni cestující v pořádku.

A pokud pořád budete mít pocit, že jste ještě neviděli dost, můžete si v nádražním depu v Huanacayo prohlédnout si parní lokomotivu typu Andes 206, která tuto železnici proslavila a je stále provozuschopná.

Centrální železnice v Peru tak není jen cestou, je to hluboký zážitek, který spojuje úchvatné přírodní scenérie s bohatou historií a kulturou.