Knihy jsou pro člověka důležité, ale jak k tomu přijdou lidé se zrakovým postižením? Zvlášť v době, kdy ještě neexistovaly různé nahrávky, museli nevidomí spoléhat na své okolí, že jim nějakou knihu přečte.

Vše změnil až Louis Braille. Ten se narodil 4. ledna 1809 v malé vesnici Coupvray u Paříže v rodině sedláře.

Malý chlapec si ve třech letech sedlářským nožem poranil oko, druhé oko bylo později postiženo zánětem a po dvou letech od nehody malý Louis oslepl úplně.

Handicap mu však nezabránil, aby se nepídil po vzdělání. V deseti letech nastoupil do pařížského Národního ústavu pro mladé slepce, kde po dokončení studií kvůli svým mimořádným vědomostem zůstal pomocníkem učitele a později učitelem. Současně zastával také varhanické místo v blízkém kostele.

Ve svých šestnácti letech, tedy v roce 1825, navrhl první vzorky svého speciálního slepeckého písma. O dva roky později o něm referoval v 32stránkovém spise Návod, jak slova, hudbu a církevní zpěvy psát pomocí bodů.

Konečnou formu svému písmu dal v roce 1834. V roce 1850 – dva roky před smrtí – se toto písmo začalo používat právě na té pařížské škole, na níž se z žáka stal Braille učitelem, a oficiálně bylo ve Francii uznáno v roce 1854 – dva roky poté, co Braille 6. ledna 1852 zemřel v Paříži na tuberkulózu.

Jeho písmo funguje na principu plastických bodů vyražených do materiálu, které čtenář vnímá hmatem. Každý znak Braillova písma tvoří mřížka šesti bodů uspořádaných do obdélníku 2×3. Na každém z těchto šesti míst buď bod v podobě vyvíšeného místa je nebo není.