To, že jablko nepadá daleko od stromu platí nejen pro zděděný talent, povahové rysy, názory a životní postoje, ale bohužel také pro různé slabosti a zdravotní potíže. Příkladem může rodina Bonapartových, kde se dědí mimo jiné i rakovina žaludku.

Soudce Carlo Buonaparte (1746-1785) má rozhodně razantní tah na bránu. Nejprve bojuje za nezávislost Korsiky. Když to nevyjde, obrátí a bije se za její sounáležitost s Francií.

V roce 1771 dosáhne na titul francouzského šlechtice, o rok později se stává členem stavovského parlamentu a autonomního samosprávného orgánu Korsiky. Jenže pak mu osud šlápne na brzdu.

Je mu 35, když se bolesti žaludku dosáhnou razance, kterou už nelze ignorovat. Rychle slábne, bolest je stále silnější a častější.

Nepomůže ani vyšetření osobním lékařem královny Marie Antoinetty (1755-1793) v roce 1784. Ani lékaři ze slavné fakulty v Montpellieru mu nepomohou. Rakovina žaludku je prevít, se kterým nic nezmohou. Do roka a do dne je po všem.

Buonaparte umírá ve velkých bolestech 24. února 1785 v náručí svého syna Josepha (1768-1844).

Žaludeční Waterloo

Jeho druhý syn Napoleon Bonaparte (1769–1821) v tu dobu studuje na vojenské akademii v Paříži.

Před sebou má kariéru jednoho z největších evropských vojevůdců, se kterou to dotáhne až na francouzský trůn, ale kromě Waterloo také další bitvu, kterou přes všechny své válečnické schopnosti nedokáže vyhrát.

Nepřítel totiž nečíhá na druhé straně bitevního pole, ale uvnitř jeho těla. Trpí bolestmi žaludku, což je ostatně důvod jeho slavného postoje s ruku zasunutou pod vestou.

Žádná otrava, rakovina

Když v roce 1815 prohraje svou velkou bitvu o Francii, abdikuje a skončí na ostrově Svatá Helena, začne se během následujících dvou let jeho zdravotní stav rychle zhoršovat. Bolesti břicha jsou stále úpornější a vše se časem jen zhoršuje.

Napoleonova pokožka žloutne, zvrací krev, každou chvíli sténá bolestí, několikrát denně se musí převlékat, protože je úplně propocený. „Jeho únava je tak extrémní, že často upadá do bezvědomí,“ píše generál Tristan Montholon (1783-1853) své ženě.

Než 5. května 1821 zemře, ztratí téměř 15 kilogramů váhy.

Dlouho se sice traduje, že byl otráven arzénem, jehož nadměrné množství opravdu v jeho kostech najde švédský zubař a toxikolog Dr. Sten Forshufvud, další výzkumy však prokáží nade vší pochybnost, že příčinou smrti byla rakovina žaludku v kombinaci se špatnou léčbou.