Říká se mu singularita. Zásadní bod, ve kterém bylo vše. Co bylo před tím, o tom nemá cenu diskutovat, fyzika je v tomto ohledu bezmocná.

V singularitě byl celý vesmír soustředěn do nesmírně malého průměru (10-33 m). V okamžiku Velkého třesku pak vznikl prostor, čas, energie a zjevila se i hmota.

Od této chvíle, která se udála před 13,81 miliardami let se začal vesmír rozpínat. Toto rozpínání bylo nejrychlejší v období od 10–35 do 10–30 vteřin. Za tento z lidského hlediska nepatrný okamžik se vesmír zvětšil zhruba do velikosti kopacího míče, tomuto období se říká kosmická inflace.

V té chvíli byl vesmír neuvěřitelně hustý a horký.

V době po velkém třesku počítané stále v řádech zlomcích vteřin existovalo cosi na způsob kosmické polévky. Gurmánům by asi nechutnala, byla extrémně horká, a ani její složení nebylo nic moc. „Plavaly“ v ní kvarky, tedy zárodky budoucích atomů nebo fotony, což jsou balíčky elektrické a magnetické energie, jejichž projevem je třeba světlo.

Během prvních pár minut, kdy teplota vesmíru klesla o několik miliard stupňů, se mohly začít formovat zárodky prvních jednoduchých atomů. V tu chvíli probíhala nukleogeneze, kdy se zrodila jádra vodíku, složená z protonu a deutronu, hélia a mrňavé množství lithia.

Asi po 300 000 letech se záření oddělilo od hmoty. Vesmír se tak stal pro záření průhledný.

Záření z této doby se tak zachovalo až do dneška a můžeme ho dnes pozorovat jako tzv. reliktní záření. Po 400 milionech let se ve vesmíru začaly vytvářet první hvězdy. Následovalo formování kulových hvězdokup a galaxií.

Po první miliardě let existence kosmu vstupují na scénu první planety, zatím složené především z plynu. Sedm miliard let své existence vesmír oslavil obdobím nejintenzivnější tvorby hvězd. O miliardu let později vznikají soustavy podobné té sluneční a nakonec se před 4,6 miliardami let začal formovat i náš planetární systém.