„Nechápu, jak se Scipio mohl nechat těmi primitivy porazit,“ prohlašuje římský konzul Tiberius Sempronius Longus, když se svými dvěma legiemi přijíždí do improvizovaného římského tábora v kopcích na pravém břehu řeky Trebie, přítoku Pádu.

Původně směřoval na Sicílii, odkud měl zaútočit na samotné Kartágo. Když to ale Scipio nezvládl, ukáže on Hannibalovi římskou sílu.

„Dřív jedná, než myslí,“ vzdychá zraněný druhý římský konzul Publius Cornelius Scipio (†211 př. n. l.) nad horkou hlavou svého kolegy. Porážka už ho naučila mít z nepřítele respekt. Od Hannibala (247–183/181 př. n.

l.), který za obrovského rizika překonal Alpy a vpadl na Apeninský poloostrov, dostal pořádný výprask u nedalekého Ticina.

Ego jako slabina

Kartaginský vojevůdce zatím neponechává nic náhodě. Sám se v prosinci 218 př. n. l. rozloží se svou armádou na druhém břehu řeky a o protivníkovi sbírá všechny dostupné informace. Dokonale zmapuje terén i povahu konzula Longa.

Ví, že jeho největší slabinou je jeho ego. Na ně Hannibal zaútočí. Jen ať si Longus myslí, že bitva se bude hrát podle jeho not. Ve skutečnosti bude skákat tak, jak Kartaginec píská.

„Vydej se na cestu, bratře,“ posílá Hannibal vpředvečer střetu svého sourozence Magona (243–203 př. n. l.) s částí vojska, aby pod rouškou tmy obešel římský tábor a v nejvhodnější okamžik vpadl nepříteli do zad.

Nečekaný budíček

Jako zkušený válečník Hannibal ví, že Římany potřebuje dostat na svůj břeh řeky, kde se rozkládá planina vhodná pro útok jeho jízdy. Své muže v den bitvy budí už časně ráno. Jako první vysílá do boje asi 500 numidských jezdců s jasným rozkazem:

„Vylákejte Římany z tábora!“ Legionáři jsou ještě celí rozespalí, když se nad jejich hlavami rozezní poplašné troubení. Nepřítel se blíží. S předsunutými strážemi tábora si Numiďané bez problémů poradí. A už soky zasypávají urážkami a nadávkami.

Římané se bezhlavě vrhají ven. Numiďané sehrají skvěle secvičené divadlo. Předstírají ústup, nebo spíše chaotický útěk přes řeku. Legionáři je pronásledují. Co na tom, že jim ledová voda místy sahá až po ramena. Chtějí se pomstít…

Snídani už nestihli

Když se ocitají na levém břehu, připomínají však zmoklé slepice. Jsou prokřehlí a hladoví, čas na snídani jim Hannibal nedopřál. Navíc je teď zasypává kamení z baleárských praků. Ke slovu se dostává kartaginská jízda, která nepřítele drtí pod kopyty koní.

Jen levé křídlo, tvořené Hannibalovými keltskými spojenci, v jednu chvíli mírně zakolísá. Vojevůdce mu na pomoc posílá bojové slony. Římané na tlustokožce útočí oštěpy, ale tím je akorát ještě víc rozdráždí. Řada legionářů nachází smrt pod jejich mohutnými tlapami.

„Zapalte oheň!“ přikazuje nyní Hannibal. Stoupající dým je signálem pro Magona, aby vpadl do poloprázdného římského tábora. Dobýt ho není problém. Zraněného Scipiona odtud odvážejí na poslední chvíli. Legionáři se zmítají v chaosu. Nemají kam ustoupit.

Někteří se utopí v řece. Hrstka, v čele s Longem, prchá do Cremony. Kartaginci je už ani nepronásledují. Nestojí jim za to. Jejich vítězství je jednoznačné. Řím zachvacuje hrůza.