Byla jednou z nejdelších a nejkrvavějších bitev italského tažení během druhé světové války. Cílem Spojenců zde bylo dosáhnout průlomu k postupu na Řím, ale setkali se zde s velmi tuhou a efektivní německou obranou. Nakonec se číslo obětí přiblížilo 80 000.

Monte Cassino je historický klášter na vrcholku hory asi 130 kilometrů jižně od Říma. Má za sebou dlouhou a slavnou historii. Sám svatý Benedikt z Nursie (asi 470–asi 543) tady založil svou první komunitu mnichů, která dala vyrůst celému benediktýnskému řádu.

Za staletí se klášter rozrostl do mohutné struktury, která připomíná spíš hrad než sakrální stavbu. A právě proto se velmi dobře hodil pro obranu, čehož si byli němečtí elitní vojáci velmi dobře vědomi.

Útok odražen

Spojenci zprvu doufali, že se jim obtížný terén kolem Monte Cassina podaří dobýt rychle a efektivně. Místo toho se zde rozpoutala jedna z nejkrvavějších bitev celého italského tažení.

Gustavova linie, jak Němci říkali obrannému postavení u Monte Cassina, byla velmi dobře vyzbrojená a opevněná a byli zde na pozicích elitní parašutistické jednotky a pancéřoví granátníci.

První útok v lednu 1944 vedla hlavně americká 34. divize, ale velice rychle se setkala s houževnatým odporem a byla nucena ustoupit. První útok ustal po měsíci úporného snažení. Spojenci viděli, že s Monte Cassinem bude mnohem víc práce, než doufali zpočátku.

Americká 34. divize během tohoto prvního měsíce bojů přišla téměř o 80 procent všech svých mužů. Klášter se ale stále vypínal na vrcholu hory netknutý.

Klášter ničit nebudeme. Nebo ano?

Spojenečtí velitelé zprvu odmítali vést útok přímo na klášter, který byl velmi významnou kulturní památkou.

Němci ho ale podle zpráv průzkumníků používali jako významný opěrný bod a dělostřeleckou pozorovatelnu, takže nakonec nebyla jiná možnost, než zaútočit proti němu.

K těmto zprávám bylo mnoho velitelů skeptických a zdráhali se zničit takovou krásnou a starobylou architekturu. Nakonec se věci ale energicky chopil britský generálmajor Francis Tuker (1894–1967), který si rozhodně servítky nebral.

Do svého deníku si poznamenal: „I kdyby Němci klášter v tento moment vojensky nepoužívali, tak do budoucna určitě použít mohou, a proto musí být zničen.“

Nařídil těžké nálety, protože až 45 metrů vysoké a tři metry tlusté kamenné zdi kláštera byly odolné proti dělostřelecké palbě.

Spojenecké bombardéry tedy na klášter začaly shazovat obří bomby řečené blocbuster, která každá nesla podle verze mezi 1800 a 5400 kilogramy výbušniny.

Velitelé letectva si rozkazy k bombardování kláštera vyžádali písemně, protože mnozí viděli tento krok jako kulturní barbarství. Luigi Maglione (1877–1944), kardinál státní sekretář ve Vatikánu, komentoval zničení kláštera velmi jednoznačně: „Byla to strašlivá stupidita.“

Peklo na zemi

Přestože bombardéry obrátily klášter a vrcholek hory doslova v peklo na zemi, vojensky to příliš velký význam nemělo.

Letci, kteří dlouho s bombardováním váhali, totiž špatně koordinovali nálet s pozemními jednotkami, a tak síly na zemi nebyly připraveny okamžitě po skončení náletu zaútočit a obsadit pozice.

Němci, kteří nálet přečkali, se tedy po jeho skončení znovu opevnili a mohli dál odrážet spojenecké pokusy o průlom. V hlubokých sklepích kláštera přežilo dokonce šest mnichů se svým 79 let starým opatem Gregoriem Diamarem (1865–1945).

Ten už s Němci před bitvou uzavřel dohodu, že klášter nikdy nebude využíván vojensky a Němci ji z velké části respektovali. Další útok na klášter vedli především Britové a Novozélanďané, ale vlna za vlnou byly odráženy.

Nakonec se do boje zapojila i řada dalších národností – Indové, Gurkhové, ale třeba také Poláci.

Cesta do Říma je volná

V květnu roku 1944 nastal poslední pokus o prolomení obrany – operace Diadém. Začal masivním ostřelováním z více než 1000 děl britské 8. armády a 600 děl americké 5. armády. Dne 11. května 1944 ve 23.45 začal pěší útok.

Frontální útok na klášterní budovu, tehdy již téměř srovnanou se zemí, připadl Polákům. Generál Władysław Anders (1892–1970) měl nad Poláky vrchní velení a rozhodl se dosáhnout úspěchu za každou cenu. Už 17. května se povedlo dosáhnout zásadního průlomu.

Německá obrana viděla, že situace je beznadějná, a tak přišel rozkaz Monte Cassino vzdát. Asi 100 zbývajících obránců se vydalo Spojencům do zajetí a další se pokusili prorazit z obklíčení se střídavými úspěchy. Samotný klášter ani nikdy opravdu dobytý nebyl.

Němečtí parašutisté se v něm drželi až do okamžiku, než se museli vzdát. Polské síly tedy ruinu kdysi mocného kláštera obsadili bez boje – v 9.05 dne 18. května 1944 nad ním zavlála bílo-červená polská vlajka.

Jen poslední tři dny bojů stály Poláky 281 důstojníků a přes 3500 mužstva. „Polák trochu deště snese,“ komentoval ohromné ztráty lakonicky vrchní velitel.

Hrůzná cena za vítězství

Cena, kterou útočníci i obránci za bitvu zaplatili, byla hrozivá. Doslova peklo na zemi, kde se bojovalo o každý metr, trvalo od 17. ledna do 18. května 1944, tedy skoro na den rovné čtyři měsíce.

Během této doby přišli Spojenci minimálně o 55 000 mužů, ale ještě další oběti je čekaly během tažení a rozšiřování průlomu směrem na Řím. Celkově byla cena za montecassinský průlom strašlivých 105 000 mužů.

Velice efektivní němečtí obránci na tom byli výrazně lépe, i když jejich statečnost – kterou uznávali i spojenečtí velitelé – byla dána do určité míry i tím, že byli zahnáni doslova do kouta a mnohdy neměli kam ustoupit.

I v jejich řadách si bitva vyžádala své oběti, i když ve srovnání se Spojenci „jen“ asi pětinové. Přesná čísla nejsou k dispozici, ale odhaduje se, že v bitvě zahynulo na 20 000 německých vojáků a jejich italských spojenců.

Německý velitel Generalfeldmarschall Albert Kesselring (1885–1960) za obranu Monte Cassina a další operace v Itálii od Hitlera obdržel Železný kříž s dubovými ratolestmi, meči a diamanty.