Třicetiletá válka je teprve na svém začátku, ale pro české stavy nadchází okamžik pravdy. Už zítra, v neděli 8. listopadu 1620, vypukne bitva, která ovlivní české země na dlouhá staletí.

Skoro dvacet tisíc výhodně postavených stavovských vojáků se šikuje proti početnějším katolickým armádám. Výsledek nelze předpovídat, jedno je ale jisté – Bílá hora u Prahy bude zbarvena krví.

Dne 23. 5. 1618 obviňují radikální čeští stavové dva místodržící, Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic, že špatně zastupují české zájmy, označí je za velezrádce a okamžitě odsuzují k smrti vyhozením z oken.

Vybrané okno v areálu Pražského hradu nad Jelením příkopem je 16–20 metrů nad zemí a buřiči shazují postupně oba místodržící, prosící o milost, i s jejich sekretářem z oken. K překvapení všech zúčastněných všichni tři pád přežijí.

Hned se ozývají hlasy, že je zachránil odpad a napadané listí, ale Vilém Slavata tuto interpretaci okamžitě popírá. „Z toho okna vyhozený ne měkce na papíry, ale tvrdě na kamení pod oknem ležící padl jsem, takže jsem se nemálo ztloukl a sobě hrubě na životě a zdraví ublížil.“ Kdo by tehdy řekl, že tento groteskní den bude v historii zapsán jako počátek třicet let dlouhé, krvavé a devastující války. Den po defenestraci je obnoveno direktorium, tedy třicetičlenný sbor nekatolických správců, kteří nahrazují sbor místodržitelů a zemské úřady.

Spory českých stavů

Čeští stavové nejsou v odporu proti Habsburkům jednotní. Direktorium vysílá ještě v roce 1618 dvě apologie, tedy písemné obrany svých skutků, do Vídně.

Tyto dokumenty mají v zahraničí vysvětlit cíle nekatolíků v Království českém a objasnit jejich dosavadní postup. Zároveň je ovšem vyslána i žádost o pomoc do ostatních zemí Koruny české a také do nekatolického zahraničí.

Morava odmítá podpořit povstání a pomoc posílá pouze Savojsko a Slezsko. Na podzim propukají první střety a v bitvách u Čáslavi a u Lomnice si zapisují čeští stavové vítězství.

Volba českého krále

Povstání ovšem nemá podporu ani mezi celou českou stavovskou obcí. Situace se vyjasňuje až v březnu 1619, kdy umírá král Matyáš Habsburský (1557–1619).

Stavové okamžitě sesazují nového českého krále Ferdinanda II. (1578–1637), ačkoli ještě v roce 1617 s jeho následnictvím souhlasili, a na podzim 1619 si svého krále sami volí.

Stává se jím kalvinista Fridrich Falcký (1596–1632), jemuž dali přednost před saským kurfiřtem Janem Jiřím (1585–1656). Ve Vídni i v Praze je už všem jasné, že tento konflikt bude muset být vyřešen hrubou silou.

Proměnlivá situace

Situace na bitevním poli je proměnlivá. Velitel českých vojsk, hrabě Jindřich Thurn (1567–1640), vtrhne v dubnu roku 1619 na Moravu, kde se k moci dostává hrstka radikálů, která podporuje povstání proti císaři.

Thurn poté dokonce dvakrát v roce 1619 obléhá Vídeň, ovšem neúspěšně. V létě je u Záblatí poražen hrabě Petr z Mansfeldu, jehož přemožitelem se stává hrabě Karel Buquoy, velitel císařských vojsk.

Naopak slavné vítězství si připisuje Ladislav Velen ze Žerotína, který u Dolních Věstonic drtí císařskou armádu.

Vyhrává ten bohatší

Českému vojsku ovšem začínají ještě v tomtéž roce docházet finanční prostředky. Stavové očekávají pomoc jak od nového krále, tak od protestantské Evropy. Bohužel, tato strategie naprosto selhává.

Zatímco habsburským katolíkům zasílají značnou podporu španělští Habsburkové i katolické německé státy, stavovská strana získává symbolickou podporu evropských protestantských států.

Shánět vojáky pro císařskou armádu pomáhá dokonce i později slavný Albrecht z Valdštejna (1583–1634).

České útrapy

Složitá finanční situace a odmítnutí pomoci ze strany spojených nizozemských provincií napínají vnitřní situaci. Městský stav postupně přestává povstání podporovat.

Naopak Ferdinandovi II. se daří, když uzavírá spojenectví s mocným vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským (1573–1651). V létě 1620 se císařská strana chystá jednou a provždy ukončit české povstání. Císařské a bavorské vojsko se spojují a táhnou na Prahu.

Oslabená stavovská armáda postup brzdí, ale katolické vojsko, postupně plenící jihočeská města, pokračuje k centru stavovského povstání.

Stavové jsou si vědomi špatné situace, urychleně se stahují k Praze a budují zákopy na Bílé hoře, odkud chtějí hlavní město bránit.

Předehra bitvy

První potyčka nastává už v noci před bitvou. Jízdnímu předvoji katolíků se podaří překvapit spící uherské spojence českých vojsk a zmasakruje je.

Bílá hora je strategicky velmi dobře vybrané místo, odkud je dobrý výhled, bude to všem stačit na početnější katolická vojska? Ráno se k Bílé hoře blíží bavorská a s menším opožděním císařská vojska.

Cestou ovšem musí překročit rozvodněný Litovický potok, což je možné pouze po mostě. V tuto chvíli, těsně před bitvou, zuří v českém táboře spory.

Moravští velitelé tlačí na knížete Kristána z Anhaltu, který nahradil Thurna ve vedení českých vojsk, aby využil situace a zaútočil na nezformované nepřátele. Kníže ovšem otálí a nechává katolíky v klidu přejít přes rozvodněný potok.

Zahájení střetu

Vedením české armády otřásají spory, kníže z Anhaltu nemá dostatečný respekt a ani ho neprovází pověst skvělého vojevůdce. Na katolické straně chce Maxmilián Bavorský okamžitě zaútočit, zatímco vrchní velitel, hrabě Buquoy, radí vyčkávat.

Myslí si, že česká armáda je bez morálky, vyčerpaná a sama se brzy rozpadne. Řada vojáků totiž nedostala měsíce zaplaceno. Hrabě si je také vědom mnohem horšího postavení svých vojsk.

Nakonec prý na popud karmelitánského řeholníka Dominika, který katolíkům přislíbí vítězství, Buquoy otáčí a velí k útoku. Katolíci křičí „Santa Maria“ a v sevřeném šiku stoupají po svahu. Protestanti vyčkávají a katolíky ostřelují.

Katoličtí jezdci se pokoušejí dobýt dělostřelecké postavení stavovské armády, ale jsou odraženi. Důstojníci velící vojsku stavů velí k útoku.

Velké obraty

První stěžejní moment bitvy se odehrává na levém stavovském křídle. Jezdecké útoky katolíků jsou nejdříve odraženy, ale po chvíli se ukazuje špatná morálka stavovské armády. Část vojáků se vůbec nezapojí do bitvy, jiní vystřelí do vzduchu a dávají se na útěk.

Příčinou je jak strach, tak to, že řada z nich je dlouhé měsíce bez výplaty. Levé křídlo se rozpadá, česká armáda je v chaosu. Odvážný kníže Anhalt mladší, syn vrchního velitele, se se svou jízdou a tisícovkou pěšáků pouští do brutálního útoku a slaví úspěch.

Když katolíci vidí zápal útočícího knížete a stále více mrtvých spolubojovníků, část z nich se stahuje. Anhaltovi muži křičí „Victoria“ a vrhají se vstříc německé katolické pěchotě, kterou drtí.

Karta se obrací a už i ti, kteří utíkali, cítí kořist a vracejí se zpátky. Do válečné vřavy se ovšem vrhají italští jezdci a polští kozáci.

Pohroma na Bílé hoře

Situace se opět mění, kozáci bojující za císaře zatlačují některé stavovské jednotky až do Vltavy, kde se mnoho vojáků utopí. Mladý Anhalt mezitím ztrácí dech a padá do zajetí. Do boje k tomu přicházejí posily katolické Ligy.

S českými šancemi to nevypadá dobře. Kdo může, utíká. Císařským se daří přitlačit zbytky žoldnéřů moravského pěšího pluku ke zdi obory Hvězda a masakrují ho. Rozvášnění katolíci vtrhávají do obory a pobíjejí zbylé nepřátele. Bitva je po dvou hodinách u konce.

Při samotné bitvě zahynulo kolem 1200 vojáků a další tisíce jsou pobity na útěku. Český král Fridrich tentýž večer prchá z Prahy a české země čeká dalších 300 let pod nadvládou Habsburků.

Třicetiletá válka, která je teprve na svém počátku, nakonec skončí bez vítěze. Počet obyvatel v Evropě se během ní ovšem sníží až o třetinu.