Lidé v kostele ani nedutají. Napjatě čekají, až zašustí zažloutlé stránky staré tlusté bichle. Anglický kazatel rozevře knihu a pomalu v ní listuje. Když konečně najde požadovanou stránku, vzhlédne a očima přelétne své ovečky. Pak začne předčítat z Písma svatého.

„Žádné sporné poznámky na okrajích, žádná slova nesrozumitelná obyčejným lidem, pravdivý a přesný text vycházející z vědeckého přístupu,“ tak zní roku 1604 požadavky pro nový překlad bible, který si na církevním sněmu v Hampton Courtu (královský palác v londýnském Richmondu) objedná sám anglický král Jakub I. Stuart (1566 – 1625).

V Anglii se v 16. století používají dvě různé verze bible. Ženevská z roku 1560 je dílem kalvinistů, otevřeně podporuje protestanty a naznačuje, že králové se obvykle chovají jako tyrani.

To se ale nelíbí církvi, a tak v roce 1568 bibli znovu překládá dvanáct biskupů. Jenže na rozdíl od ženevské bible, jejíž stránky jsou ohmatané lety používání, ta biskupská stále svítí novotou. Nikdo ji nechce.

Překládá i opilec

Jakubových cílem je přeložit Písmo svaté tak, aby její texty by pochopili i prostí lidé. „Ve snaze naplnit toto zadání shromáždil král mimořádně početnou skupinu překladatelů:

tvořilo ji 54 učenců, kteří zastávali širokou škálu různých názorů – puritány (přívrženci radikálních protestantů, kteří od 16. století působili v Anglii – pozn. red.) počínaje a nejvyššími církevními hodnostáři konče,“ vysvětluje anglický autor Adam Nicolson (*1957).

Ačkoli překladatele vybírali ze znalců starých jazyků, najdeme mezi nimi i svérázné figurky, třeba alkoholika Richarda „Holanďana“ Thompsona (†1613), vynikajícího znalce latiny, ovšem s pošramocenou pověstí opilce. Z učenců vytvoří král celkem šest skupin, z nichž každá překládá určitou část.

Soutěž o nejlepší podobu

„Neslyšíte, že moje verze překladu je lepší?“ obhajuje se John Overall (1559 – 1619) děkan z katedrály svatého Pavla a další z výborných latiníků, na poradě své překladatelské skupiny.

Cítí se nejistý, protože lidé se mu po straně posmívají, že má parohy. Žena mu totiž utekla s jedním dvořanem. „Ne, druhá varianta, kterou jsme dnes slyšeli, je spisovnější,“ odporuje mu ale hned někdo. Práce se stává soutěží o nejlepší dílo.

Každý ze skupiny překládá na vlastní pěst stejnou pasáž jako ostatní. Z nich se potom vybere ta nejlepší a předloží se nejvyšší redakční radě. Její členové, kteří texty posuzují, našpicují uši a obklopí se výtisky starších biblických překladů.

Konečnou verzi si pak nechávají schválit dvěma biskupy, arcibiskupem z Canterbury a nakonec králem.

Tiskařům napaří pokutu

Nový biblický překlad označovaný zkratkou KJV (King James Version) má celkem 788 258 slov, jeho slovní zásobu tvoří 14 565 slov (v porovnání s Shakespearovými díly je to polovina). Angličtinu obohatí o 18 slovních obratů a navíc se z ní ještě vžije 240 rčení.

Obyvatele Británie ale nová bible, která vychází 2. května 1611, přesto moc nenadchne, pořád mají raději Ženevskou. Kromě toho se mnohá další vydání přímo hemží chybami. Vrcholem se stává verze z roku 1631, která si dokonce vykoleduje přízvisko hříšná.

V jejím textu vypadne jedno sice nenápadné, ale za to zásadní slůvko not, tedy anglické ne. Z „Nesesmilníš“ se jeho vynecháním stane „sesmilníš“. Samozřejmě, že si tenhle skandál někdo odskáče. Tiskaři dostanou za trest velikou pokutu.