Točí se kolem něj spousta mýtů a legend. Většina z nich vypráví o chrabrých středověkých rytířích, kteří s jeho pomocí před odjezdem do boje chránili lůna svých žen před přílišnou náklonností cizích mužů. Jejich chtíč se jako vlna o skály tříštil na chladné kovové konstrukci s pevným zámkem…

Klíč od něj si pak nedůvěřivý manžel odvezl s sebou na křížovou výpravu. Bezmezná věrnost hradní paní byla zajištěna. Tak praví legenda. Ta je však realitě na hony vzdálená. Jaká byla úloha pásu cudnosti doopravdy?

Středověký mýtus

Po pásu cudnosti nebylo ve skutečnosti ve 12. a 13. století, v období těch nejslavnějších křížových výprav, ani vidu, ani slechu. Podle mínění části odborné veřejnosti je tím, kdo podivnou pomůcku jako svůj vynález poprvé představil světu, nejspíš Ital Francesco Carrara. „Obleče“ do něj svou manželku. V té chvíli se však už píše rok 1395. Pro mnohé dějepisce však historie pásu cudnosti začíná až o 10 let později, se vznikem rukopisu Bellifortis, jehož autorem je jistý Konrad Kyeser z Eichstättu (1366–1405). Mezi deseti rozsáhlými kapitolami s přehledem vojenské technologie v něm lze spatřit i ilustraci železného předmětu se stručným latinským popiskem. Jde o jakési těžké železné kalhotky florentských dam se zámkem na přední straně. Teorií o tom, k čemu mělo kovové prádlo sloužit, je hned několik. Někteří historikové pokládají kresbu za pouhý Kyeserův vtip. Jiní na ni však pohlížejí s vážnou tváří a vyobrazené zařízení považují za ženskou ochrannou pomůcku před znásilněním bandity nebo nájemnými žoldáky.

Důkaz se ztratí

Na sebe si dámy železné spodky braly při každém průjezdu rizikovým úsekem cesty či v momentě dobývání a následného rabování města nebo hradu. Se svým vlastním vysvětlením tehdejšího využití pásu cudnosti pak přichází benátský sexuolog Giovanni Falsetto. Podle něj „muži nechtěli, aby jejich ženy měly pohlavní styk s jiným mužem, jenže ani ne tak ze žárlivosti, jako ze strachu z nevlastního potomka kvůli majetku, který by se musel dělit“. Ani jeho slova však nemění nic na tom, že stoupenci pásu cudnosti, jako železné pojistky před manželčinou nevěrou, jsou oproti skeptikům samotné existence pásu v menšině. Trumf v rukách jim na krátkou dobu poskytne nález německého starožitníka a sběratele kuriozit Antona Pachingera (1864–1938), který měl v roce 1889 v Linci objevit hrob ženy ze 16. století, do jejíchž ostatků byl zaklíněn jakýsi kovový pás. Dost možná to byl pás cudnosti. Nadšení jeho „příznivců“ však ochladlo v okamžiku, kdy se předmět nedlouho po svém odhalení záhadně a nadobro ztratil.

Prohnaní zámečníci

Terno s pásy cudnosti neudělala ani významná evropská muzea ve Švédsku, Velké Británii, Francii nebo Německu, která je ve svých sbírkách hojně prezentovala od počátku 19. století. Mezi vystavenými exponáty měly údajně být i pásy patřící francouzským královnám Kateřině Medicejské (1519–1589) nebo Anně Rakouské (1601–1666). Ty však za prosklenými vitrínami vydržely jen do té doby, než jejich domnělé stáří zpochybnily provedené expertizy. „První seriózní práce, která věnuje celé heslo pásu cudnosti, je německý Universal Lexikon z roku 1732. Pak i Diderot a jeho druhové ho podrobně popisují ve Velké francouzské encyklopedii. A od té doby se to nedalo zastavit. Tato hesla putovala z jednoho lexikonu do druhého a šikovní zámečníci začali vyrábět konstrukce, které se pak zdály jako původní a dostaly se až do muzeí,“ odhaluje skutečný původ vystavovaných „relikvií“ ředitel budapešťského Muzea Ignáce Semmelweise Benedek Varga. V 19. století, v době, kdy se věřilo, že onanie škodí zdraví, byla zařízení podobná pásům cudnosti určena jako antimasturbační zdravotnický prostředek zejména dospívajícím chlapcům.