Jsou drobní, dokážou však velké věci. Neuvěřitelně rychle běhají a narušitele soukromí vykopou ze svého teritoria tak, že by jim mohli závidět akční hrdinové. Vypadají jako rejsci, ale jsou blízkými příbuznými slonů!

Porovnání slona a myši se často používá pro ukázání rozdílu velikosti. Myš zkrátka nemůže být slon. Ale v případě bércounů to není tak jednoznačné. Tato malá stvoření podobná rejskům mají totiž více společného s těmito obrovskými chobotnatci, než s hlodavci. V angličtině se jim proto dokonce říká „rejsci sloní“.

Kam s nimi?

Se zařazením bércounů si ale zoologové dlouhonevěděli rady.

Původně si mysleli, že patří k hmyzožravcům, ale některé anatomické odlišnosti, jako stavba stoliček, dobře vyvinutá mláďata nebo relativně dlouhé končetiny vedly rovněž k úvahám, že by mohli být příbuznými kopytníků nebo zajíců. Tyto myšlenky patří minulosti.

Dnes jsou podle vědců bércouni jedním z původních afrických řádů, kam patří třeba sloni, bodlíni, damani nebo hrabáči. Bércouni jsou nesmírně zajímavá zvířata.

Na první pohled upoutají hlavně dlouhým, pohyblivým a na konci lysým čenichem, který připomíná miniaturní sloní chobot. Mají také poměrně velké oči a dlouhé ušní boltce opatřené zvláštní záklopkou. Dlouhý a tenký ocas je pokryt šupinami a řídkými štětinami.

Na spodní straně se nacházejí žlázy vylučující kapičky pižmem páchnoucí tekutiny.

Akční hrdinové s rychlýma nohama

Nápadné jsou také prodloužené zadní končetiny, které mají srostlé bércové kosti. V klidu se pohybují po čtyřech, ale při vyrušení hopkají po zadních jako malí klokánci rychlostí až 25 km/h.

Bércouni často buší zadníma nohama o zem, přičemž údery jsou někdy tak neuvěřitelně rychlé, že splývají. „Bubnování“ má komunikační význam.

Tato zvířátka mají vynikající smysly a díky rychlým reflexům a přirozeně velké ostražitosti jsou připravena dát se na útěk při sebemenším podezřelém zvuku nebo jiném vyrušení.

Svá teritoria si hájí velmi tvrdě, pokud na jejich území zabloudí některý z blízkých sousedů, bércouni okamžitě nastoupí do akce.

Agresivní útok, doprovázený vřískotem, zahrnuje kousání, vytlačování tělem, boxerské údery i kopání a všechno se stane neuvěřitelně rychle, takže se nezvaný host ani nestačí pořádně vzpamatovat.

Spolu, ale každý na vlastní pěst

Na těchto územích žijí bércouni v monogamních párech, ale jen málokdy jsou pohromadě. Pomocí pachových značek jen sledují, kde se druhý z dvojice právě nachází. Staví si dokonce i každý vlastní obydlí.

Ve vrhu nemívají mnoho mláďat, ale ta jsou dobře vyvinutá, osrstěná, vidí a krátce po narození samostatně běhají. První tři týdny zůstávají mláďata v hnízdě a pak asi týden chodí s matkou.

Po odstavení a osamostatnění pobývají na území rodičů ještě zhruba šest týdnů a poté se vydají vlastní cestou.

Znovuobjevený druh

Bércouni se živí hmyzem a v Africe je lze najít prakticky v jakémkoliv terénu, od Namibijské pouště přes kamenité pláně až po husté lesy.

Existuje 20 druhů bércounů, jejich velikost se pohybuje od 10 do 30 centimetrů, z nichž jeden byl dlouho považovaný za vyhynulý. Jde o bércouna somálského, který byl naposledy spatřen v roce 1968 a poté znovu až o více než půl století později.

V roce 2020 je totiž objevila vědecká výprava v malém africkém státě Džibutsku. „Byli jsme opravdu u vytržení, když jsme otevřeli první past a uviděli ocas s krátkou štětičkou srsti, což je typické pro bércouna somálského.

Podívali jsme se po sobě a věděli jsme, že jsme narazili na něco mimořádného,“ popisuje americký expert Steven Heritage, člen objevitelské výpravy.

Tým dlouho neviděného tvorečka chytil do jedné z velkého množství pastí, kde jako návnadu použil směs, složenou z arašídového másla, ovesné kaše a droždí.