Má to být třešnička na dortu za mocným stoletím páry a elektřiny. Skvělý kousek, který učiní svého strůjce nesmrtelným. Do dějin se pokus o dobytí severního pólu v balonu skutečně zapíše. Ovšem jako jedna z nejtragičtějších výprav v historii.

Střemhlavý let Orla.

Věk rozumu vrcholí a před lidmi se neschová ani ten nejodlehlejší kousek země. Švédsko by také rádo dobývalo, není mu ale přáno. Je ostudné, že sousední Norsko, politicky navíc Švédsku podřízené, je vedoucí zemí v polárním průzkumu v čele s alfa samcem Fridtjofem Nansenem (1861–1930). Naději zemi dá úředník patentového úřadu a nadšenec do vzduchoplavectví Salomon August Andrée (1854–1897). Pro svůj smělý plán nadchne laickou i odbornou veřejnost, švédského krále i Alfreda Nobela (1833–1896).

Za hrdé Švédsko!

Dobytí severního pólu během vyhlídkového letu balonem, navíc bez nutnosti lopotit se ve sněhu, se zpočátku zdá jako vychytralý nápad. Možné nepříjemnosti si Andrée vůbec nepřipouští. „Co se srážkami? Ty nad nulou roztají, a ty pod nulou vítr odfoukne,“ má jasno. Z Paříže dorazí třívrstvý hedvábný balon plněný vodíkem, který pojmenují Orel. K jeho řízení sám Andrée navrhne systém tažných lan, vláčených po zemi. Za posádku si vybere studenta a fotografa Nilse Strindberga (1872–1897) a jediného sportovce výpravy, Knuta Fraenkela (1870–1897). Zdatnost je až na samé spodní hranici požadavků – Andrée totiž očekává poklidnou, vyhlídkovou, vědeckou expedici.

Severní vítr je krutý

Bez jakéhokoliv testovacího letu balon s třemi pasažéry a těžkým nákladem stoupá 11. července 1897 ze Špicberků k nebi. A zase rychle klesá – náklad, větry a Andréeův nešikovný systém lan plavidlo neomylně táhnou k mořské hladině.

Aby se neutopili, musejí vyhodit více než 200 kilogramů pytlů s pískem. Ztratí okamžitě také půl tuny lanoví, kterým měli plavidlo ovládat. Ze vzducholodě se tak stává prachobyčejný balon, vydaný na milost a nemilost proměnlivým severním větrům.

Z několika zpráv, které o sobě Andrée pošle, dorazí jediná – má ji na noze poštovní holub sestřelený ze zábradlí norského parníku: „Dobrý pokrok směrem k severu. Vše jde dobře.“ A pak se po expedici na 33 let slehne zem.

Plán B neexistuje

Norská vědecká výprava objeví jejich mrazem vysušené mrtvoly na Bílém ostrově v roce 1930. Z nalezených deníků vyplývá, že balo se dostane příliš vysoko a začne se na něm tvořit led. Vodík rychle uniká 8 miliony dírkami po šití podél švů.

Po 10 hodinách letu balon dalších 41 hodin nekontrolovatelně hopsá po ledu, než konečně zastaví a vyklopí své pasažéry doprostřed bílé pustiny. Jsou nyní odkázáni na vlastní síly. Plahočí se průrvami a plovoucími krami, po kterých každý táhne 200 kilogramů nálože na saních.

Na jedné z ker se rozhodnou přezimovat. „Ráj!“ píše do deníku úlevně Andrée. „Velké a rovné ledové kry s bazénky sladké pitné vody a sem tam polární medvídě s jemným masem.“ Jejich ledový ráj ale záhy ztroskotá o břehy Bílého ostrova, kde brzy jeden po druhém umírají.