Austrálie je plná kriminálníků a věcí, které se vás snaží zabít, říká jedno žertovné úsloví. Úplně daleko od pravdy však není.

Stejně jako Severní Amerika, slouží i vlast Aboriginců někdejšímu britskému impériu jako odkladiště nepohodlných osob. K cestě na druhou stranu světa stačí drobná krádež. Za ty, které v hodnotě přesáhnou 5 šilinků, už se totiž věší.

Londýn v druhé polovině 18. století není přívětivé místo. Přelidnění, špína, chudoba, kriminalita a levný gin zaplavují město jako potopa. Zákony jsou přísné, ale to hladovějící chudáky nezastaví.

Osm z každé desítky vězňů sedí v báni za krádež jídla, trestnice na zemi i ty plovoucí, vyrobené na Temži ze zbytku flotily ze Sedmileté války s Rakouskem, praskají ve švech.

Impérium je v nevýhodném postavením, na Americkém kontinentu probíhá revoluce a naděje poslat vězně na stará místa je mizivá. Potřebuje řešení.

A právě v té chvíli se vrací ze své první objevitelské výpravy James Cook (1728-1779) se zprávami o odlehlé zemi jménem Terra Australis, jejíž východní pobřeží zabral jménem britské koruny jakožto Nový Jižní Wales. Řešení je nasnadě.

První flotila, čítající 11 lodí, opouští Velkou Británii 13. května 1787. Přes 1000 britských občanů, z toho zhruba 751 vězňů, se vydává vstříc osudu hrdých osadníků nové imperiální državy.

Nejkrásnější zátoka

Místo vytyčené Cookem k prvnímu přistání a rozbití nové kolonie, záliv Botany Bay, se však po příjezdu 18. ledna 1788 ukazuje jako nevhodné. Záliv není bezpečný a chybí tu dobrý zdroj pitné vody.

Velitel flotily, admirál Arthur Phillip (1738-1814), proto rozhodne o přesunu do zálivu Port Jackson 12 mil severněji, kde dojde k vylodění a slavnostnímu vztyčení britské vlajky. „Nejkrásnější a největší přístav na světě,“ neskrývá své nadšení Phillip.

Nový začátek

Kolonie Nového Jižního Walesu je oficiálně založena 26. ledna 1788 a místo přistání je pojmenováno zátoka Sydney. Na památku britského ministra vnitra, Thomase Townshenda (1733-1800), Lorda Sedneyho, který celou výpravu podnítil.

Na budování nové osady se podílejí všichni bez rozdílu podle svých dovedností – z odsouzenců se stávají zedníci, tkalci, pastevci nebo farmáři.

U žen se považuje za nejvýhodnější, když napomohou v příchodu nové generace jakožto manželky a matky, takže jim ke zproštění trestu mnohdy stačí se vdát..

Velká část z nich si mezi posádkami lodí nachází ochránce už během cesty, takže na první děti se nečeká nikterak dlouho.

Není proč se vracet

Poslední loď s vězni určenými k životu na odvrácené straně světa, Hougoumont, přiráží k australským břehům až v lednu 1868. Za více než padesát let se na nový kontinent jako variantě k šibenici dostává více než 162 tisíc trestanců na celkem 806 lodích.

Převážná většina jejich prohřešků je majetkové povahy – vrahové či násilníci úlevu exilu nedostávají. Jednotlivé tresty trvají 7 nebo 14 let, v nejtvrdším případě je vyhoštění doživotní. Za dobré chování však po uplynutí poloviny dané doby mohou získat tzv.

jízdenky na svobodu (angl. Ticket of leave), umožňující jim přivést za sebou z Anglie rodiny, vlastnit půdu nebo se ženit. V případě úplného pardonu nebo odpracování trestu pak mohou odjet zpátky domů, ovšem na vlastní náklady. Valná většina však zůstane, v Británii na ně nic nečeká.

Důvod k oslavě

V současnosti se odhaduje, že zhruba 20 % celého australské populace je přímými potomky někdejší trestanců vyslaných na kontinent v průběhu 18. a 19. století. Z někdejšího stigmatu si Australané v současnosti příliš nedělají.

Ba právě naopak, mít ve svém rodokmenu původního odsouzence je hojně považováno za důvod k oslavě. Na den příjezdu první trestanecké flotily, tedy 26. ledna, v současnosti připadá dokonce oficiální státní svátek, tzv. Australia Day.