Když 16. února 1990 v časných ranních hodinách vydechne naposledy, je mu teprve 31 let. Přesto toho za tak krátký čas stihne prožít a vytvořit více než mnoho jeho vrstevníků. „Mým příspěvkem světu je moje schopnost kreslit.
Budu kreslit, co nejvíce budu moci, pro co nejvíce lidí a co nejdéle to dokážu.“
Autorem předchozí citace je americký výtvarník Keith Haring (1958–1990), obrýlený hubeňour, ikona street artu, mistr černé linky a jeden z nejvýraznějších představitelů newyorské kulturní scény 80. let, který věřil ve schopnost a sílu umění měnit svět.
Andy ho okouzlí
Svět barev mu učaruje už v raném věku. S odhalováním jeho možností mu pomáhá otec Allen, sám amatérský karikaturista a kreslíř komiksů. Od výtvarných zálib ho neodloudí ani teenagerovské experimenty s alkoholem a drogami.
Když navíc při exkurzi v Hirschhornově muzeu ve Washingtonu spatří práci Andyho Warhola (1928–1987), rozhodne se Keith Haring zasvětit svou kariéru umění.
Po absolvování střední školy se tak v létě roku 1976 přihlásí na uměleckou školu Ivey School of Professional Art v Pittsburghu.
V tamních lavicích, zapáchajících komercí, však v roli řádného posluchače (univerzitu posléze navštěvuje dál na vlastní pěst) vydrží jen dva semestry. Vystřídá několik zaměstnání, v žádném z nich však nevydrží déle než pár týdnů.
Využitá příležitost
Jako pomocný kuchař v chemické společnosti dostává první příležitost představit v restauraci se samoobsluhou návštěvníkům své kresby.
Pak mu osud přihraje místo údržbáře v pittsburském Centru umění, ve kterém z dlouhé chvíle zdi před jejich bílením nejprve vyzdobí svými kresbami. Ty zaujmou místního ředitele, který se rozhodne dát mladému umělci příležitost:
„Když někdo zrušil výstavu a byl volný sál, nabídl mi, abych tam udělal výstavu vlastní tvorby. Pro mě to byla ohromná věc: bylo mi 19 a vystavoval jsem na nejlepším místě, jaké bylo v Pittsburghu k mání,“ vzpomínal rok před smrtí na svůj první umělecký úspěch.
V roce 1978 odjíždí do New Yorku, který je v té době Mekkou začínajících umělců. To už dobře ví, že ho zajímají více muži než ženy. A nijak se tím netají.
Pokreslí metro
S vyřešenou sexuální orientací navštěvuje výtvarné kurzy i bujaré večírky, na kterých si plní homosexuální milostné tužby. Fascinuje ho graffiti.
Jednoho dne roku 1980 si Haring povšimne prázdných reklamních panelů ve stanicích metra, pokrytých matným černým papírem.
Pořídí si bílé křídy a pomocí nich začíná volné plochy zaplňovat svými kresbami – od lezoucích batolat a postaviček bez tváří až po pejsky a létající talíře. Cestující jsou nadšeni, policisté už méně.
Zvlášť když je Haring schopen i čtyřiceti malůvek během jediného dne. Jeho popularita roste s každým dalším tahem. Otevírá vlastní obchod, ze kterého si lidé jeho tvorbu odnášejí na tričkách, plakátech nebo připínacích plackách.
Vystavuje v Paříži, Amsterdamu, Tokiu, Londýně, Basileji, Melbourne, Bordeaux a neúnavně dál vytváří nová umělecká díla.
(Ne)naplněný život
V roce 1986, při příležitosti oslav stoletého výročí sochy Svobody, vytvoří její obří portrét, s jehož vymalováním mu pomáhá více než 900 dětí.
Svou barevnou hravost vtiskne i západní straně Berlínské zdi nebo tělu zpěvačky Grace Jonesové (*1948) pro její videoklip I´m Not Perfect.
Jeho talentu se klaní Andy Warhol, stejně jako další jeho dobří přátelé, Jean-Michel Basquiat (1960–1988), Madonna (*1958), Bob Dylan (*1941) a další umělci.
V první polovině roku 1988 se Haring během svého pobytu v Japonsku povšimne na svém těle fialových skvrn – prvních známek AIDS. Se zákeřnou nemocí se pere dva roky. Dne 16. února 1990 je však kolegy uznávaný, kritikou přijatý a lidmi milovaný umělec přemožen.