Má ne zrovna zdařile operovaný rozštěp patra, zjizvenou hlavu a splňuje vše, co 23letý začínající novinář Thomas Harris od vraha čeká.
Dykes Askew Simmons (1931–1969) je bývalý psychiatrický pacient, který zavraždí tři mladé lidi a skončí ve věznici Topo Chico v mexickém státě Nuevo León.
Dykes se pokusí o útěk, ale přesně mířená kulka jednoho ze strážných ho pošle k zemi. Zranění není ani zdaleka fatální, a při rvačce s ostrahou stihne ještě přijít ke zlomenému nosu. Příběh je to celkem zajímavý, ale nepříliš inteligentní Simmons Harrise nudí.
Zato jeho ošetřující lékař, to je jiná! Píše se rok 1963. Tohle setkání udělá z mladého žurnalisty autora bestsellerů.
„Byl to malý vitální chlapík, zprvu tichý, ale s velkým šarmem,“ vzpomíná Harris na muže, kterého pozná jako doktora Salazara. „Pojďte, jen se posaďte,“ zve Salazar mladíka. Harris chytne šanci za pačesy. Lékař z věznice plné vrahů a psychopatů!
To bude ještě lepší sólokapr. Jenže roli toho, kdo se ptá, Harris dlouho neudrží. Salazar ho brzy vtáhne do svého podivného světa bizarních dotazů. „Viděl jste ty fotky jeho obětí?“, ptá se doktor.
„Ano, vypadali jako velmi milí lidé, spořádaná rodina,“ krčí rameny novinář. „Ano… ano. Přemýšlel jste nad tím, že právě tohle ho možná vyprovokovalo?“
Pamatujete si tuhle scénu?
Harris si skládá kostičky motivů k sobě. Halí je ale plášť psychotické krvelačnosti, který není s to pojmout. „Jak nakládáte v tisku s tématem mučení? Dá se o tom spát elegantně?“, pokračuje Salazar.
Harris už nestíhá držet krok, žaludek má stažený nervozitou, ale je fascinován. Tahle zkušenost přímo inspiruje slavnou scénu mezi Hannibalem a vyšetřovatelkou Clarice Starlingovou tak, jak jste ji mohli vidět v Mlčení jehňátek.
Podivuhodný rozhovor přeruší až zaklepání na dveře. Dozorce je zdvořile žádá o ukončení schůzky, čas vypršel. „Až budete někdy v Texasu, dejte mi prosím vědět, moc rád bych vás pozval na oběd nebo na drink,“ třese doktorovi Harris rukou.
Malý lékař se vřele pousměje: „Děkuji pane Harrisi, až budu příště na cestách, moc rád toho využiji.“ Žurnalista jde v doprovodu důstojníka k východu z věznice. Chodbou rezonuje jen ozvěna jejich kroků. Aby monotónní zvuk přerušil, optá se na Salazara:
„Jak dlouho už tu pracuje?“ Důstojník pobaveně pozdvihne obočí. „Člověče, vy nevíte, kdo to je? Doktůrek je vrah. Naskládal svoji rozporcovanou oběť do malý krabice. Je to šílenec, tohle místo nikdy neopustí.“ Jak se později ukáže, důstojník se mýlí.
Přítel v kartonové krabici
Skutečné jméno údajného Salazara je Alfredo Ballí Treviño (1929–2009). 8. října 1959 se v jeho ordinaci na ulici Article v Monterrey, hlavním městě Nuevo León, staví 20letý student medicíny Jesús Castillo Rangel. Mají spolu románek.
Toho dne ale nejde nic podle plánu. Pohádají se, asi kvůli penězům. Alfredo toho má plné zuby. Přítele omámí thiopentalem, barbiturátovým anestetikem s rychlým nástupem. Vytáhne skalpel a podřízne mu krk.
Tělo poté precizně rozřeže na malé části a poskládá do kartonové krabice. S překvapivým klidem pak s krabicí zamíří k autu a vyrazí do Rancho La Noria v obci Guadalupe. Krabici tu zakope. Zrůdný čin ale dlouho neutají. O pár dní později je krabice nalezena a Treviño putuje za mříže.
Treviño je v květnu 1961 odsouzen k trestu smrti. Předpokládá se, že má na svědomí více hrdelních zločinů, přisuzuje se mu série vražd mladých lidí nalezených u dálnic. Nenajde se ale jediný důkaz, který by ho usvědčil.
Vzorný vězeň ale popraven nebude, ve státě je zrušen trest smrti a místo něj dostane vrah 30letý trest. Ve vězení pomáhá jako lékař a ven se podívá ještě o 10 let dřív. Dál už seká latinu.
Znovu získá licenci a pracuje jako lékař, chudým se věnuje dokonce bez nároku na honorář. Umírá v 80 letech stářím.
