„72 hodin, to je zoufale málo,“ prolétne hlavou německému kapitánovi Hansi Langsdorffovi. Sám chtěl dva týdny, aby mohl opravit svoji bitevní loď Admiral Graf Spee. Uruguayská vláda je však nekompromisní.

Co teď? 17. prosince 1939 poškozené plavidlo opouští přístav v Montevideu a míří na otevřené moře. Náhle se ozve výbuch. Posádka posílá vlastní loď ke dnu…

„Admiral Graf Spee byl potopen,“ dostává zprávu kapitán německého tankeru Altmark Heinrich Dau. Jeho plavidlo dosud sloužilo Admiralu Graf Spee jako zásobovací loď. Teď už nemá v Atlantiku co dělat, a tak Dau zavelí k návratu domů.

Na palubě Altmarku se přitom nachází 299 britských zajatců z obchodních lodí, které Admiral Graf Spee od září do prosince 1939 na jižní polokouli potopil.

Svízelná situace Válka mezi nacistickým Německem a Velkou Británií byla sice vyhlášena 3. září 1939, ale zatím jde spíš o takové oťukávání. Dau přesto nechce nepřítele provokovat, a proto zvolí cestu domů neutrálními vodami Norska.

Tam si Altmarku 14. února 1940 všímají britské průzkumné letouny. Londýn o přítomnosti svých námořníků na palubě německého plavidla ví. „Zastavte tu loď. Na její palubě jsou britští občané,“ posílá žádost norské vládě.

Ta se ocitá ve svízelné situaci. V počínajícím konfliktu si chce za každou cenu udržet neutralitu, ale je jí jasné, že Norsko má pro Brity i Němce velký strategický význam. Pro nacisty právě kolem pobřeží skandinávské země vede námořní cesta do Atlantského oceánu.

Navíc mají zájem o železnou rudu ze Švédska, která přes Norsko putuje dál na svá odbytiště díky nezamrzajícímu přístavu v Narviku.

Hlídky nic neslyší Velmi neochotně Norové slibují Britům svoji účast na operaci. 15. února 1940 jejich tři na sobě nezávislé hlídky navštěvují palubu Altmarku. „Jsme obchodní loď, nevezeme žádné zajatce,“ tvrdí jim vytrvale kapitán Dau.

Norové mu ochotně uvěří. Nechtějí si to u Němců rozházet. Ani v jednom případě proto nenavštíví podpalubí lodi, kde se tísní zajatí Britové. Ti se samozřejmě snaží na svou přítomnost upozornit – křičí nebo do stěn plavidla soustavně vyťukávají kód SOS, ale není jim to nic platné.

Norové neslyší, nebo nechtějí slyšet. Altmark může pokračovat dál podél pobřeží.

„Nesmí uniknout. Musíme naše lidi zachránit,“ burcuje Královské loďstvo Winston Churchill (1874–1965) jako První lord Admirality. Philipu Vianovi (1894–1968), veliteli flotily, která má proti Altmarku zasáhnout, nařizuje, že při operaci nesmí dojít k žádnému ataku na Nory.

Honba za kořistí „Zakotvěte v Bergenu a my za přítomnosti Norů prohledáme plavidlo,“ nabízejí ještě Britové kapitánu Dauovi. Ten je samozřejmě proti. Do pronásledování Altmarku se zapojují tři britské torpédoborce.

Norové, aby zabránili incidentu, německé plavidlo doprovodí do jednoho z fjordů. Doufají, že tam bude v bezpečí. Britský HMS Cossack se ale dál žene za kořistí. Altmark se ještě pokouší do něj narazit, ale uvízne na mělčině. 16.

února 1940 krátce před půl jedenáctou v noci se Britové dostávají na palubu tankeru. Strhne se rvačka muže proti muži. Palné zbraně nelze použít. Britové se ohánějí námořními šavlemi, dochází na pěsti.

Umírá sedm mužů, dalších 11 je zraněno. Německá posádka kapituluje a Britové osvobozují všech 299 zajatců. Adolf Hitler (1889–1945) v Berlíně zuří. Incident se pro něj stává záminkou, aby vtrhl do dosud neutrálního Norska…