Klidným údolím řeky Dunaje se prohání vánek. Uprostřed dokonalé idyly leží na první pohled malebná vesnice s domky pokrytými vápnem a truhlíky přetékající pestrými květinami. Za pár chalupami stojí podlouhlá bílá stavení, která již zdaleka tak útulně nepůsobí.

Každý nevelký pokoj má svůj vchod a do skromných místností se stěží vejde jiný nábytek než postel. Ve středu osídlení pak neustále hoří pec na pálení obvazů. Současné životní podmínky jsou ale s děsivou minulostí nesrovnatelné.

Ještě v 90. letech 20. století bychom zde hledali splachovací záchod marně. Nacházíme se v posledním fungujícím leprosáriu v Evropě, v rumunském Tichileşti nedaleko města Tulcea.

Lepra prostě neexistuje!

Kolonie je podle údajů založená v roce 1900, ale svým oficiálním rázem v podstatě jen navazuje na starší klášter, který nabízí otevřenou náruč malomocným bez jakékoliv podpory úřadů. Malomocné se tu snaží schovat ve 20. století i komunistický režim.

V izolovaném Tichileşti se mu to daří. Každý malomocný v Rumunsku musí povinně absolvovat čtyřletý léčebný pobyt, ale dokud nepadne komunismus, z vesničky se již téměř nikdo nedostane.

I přes zákaz se rodí děti

„Ti nebozí lidé zde žijí v příšerných podmínkách,“ shodují se novináři, kteří kolonii malomocných v roce 1990 objeví. V leprosáriu panuje obrovská chudoba. Péče o nemocné je zcela nedostačující.

Dnes to zde mají nemocní o mnoho snazší, i když život bez prstů na rukou i na nohou, bez rtů nebo zraku není žádná procházka růžovým sadem. Přesto tu konečně fungují ošetřovatelky, které se starají o čisté povlečení nebo převazování ran.

Na místě, které kdysi obývalo 200 nemocných, dožívají necelé dvě desítky pacientů. „Zakázali nám mít děti, aby také neměly lepru,“ vzpomínají staré ženy. Řada z nich stejně porodila.