Lidé pro víru dělají neuvěřitelné věci. Jednou z nejděsivějších je snaha zaživa mumifikovat své tělo. Už po staletí se o to pokouší někteří buddhističtí mniši.
„Jde o oceňovanou snahu vyžadující nesmírné odříkání, provozovanou mnichy, kteří se snaží přejít přímo do stavu Buddhy,“ píše ve své knize Ken Jeremiah o praxi známé především ze severu Japonska u mnichů buddhistické školy Šingon.
Napodobit Kúkaje
Přesný původ sebemumifikace není znám. Ve starých buddhistických záznamech o něm nejsou žádné zmínky a protože buddhisté považují tělo za nedůležité, jde nejspíše o výsledek jeho prolínání se šintoismem a tradicí úcty k mrtvým.
Nejčastěji je sebemumifikace přisuzována snahám napodobit slavného učence, básníka a mnicha Kúkaje (774-835), zakladatele japonské buddhistické školy Šingon.
Ten ji údajně pochytil od čínských asketů a je považován za prvního, kdo bolestivou proceduru úspěšně dokončil, byť pro to neexistuje žádný důkaz.
Změnit se v mumii mniši zkouší od 11. do 19. století, a přestože většina těchto mumií pochází z Japonska, zkouší to i v Číně, Thajsku nebo Mongolsku.
Fáze 1: Dřina a dieta
Trvá to třikrát 1000 dnů, než se mnich, odhodlaný sám sebe zaživa mumifikovat, stane mumií. Prvních šest let, kdy připravuje své tělo i mysl, je přitom plných extrémního odříkání a bolesti. Během prvního 1000 dnů se snaží zbavit veškerého tuku.
Tvrdě fyzicky pracuje, hodiny medituje v ledových vodách horských vodopádů a řek, drží přísnou dietu. Z jídelníčku vyhodí maso i veškeré obiloviny, postupně přechází pouze na ořechy a tzv. mokudžikjo, které tvoří jehličí, pryskyřice a kůra borovic.
Fáze 2: Jedovaté čaje
Dalších 1000 dnů je jídelníček znovu redukován. Pomalu se zmenšuje také množství tekutin. Tělo dehydratuje a všechny orgány se zmenšují. Ke konci tohoto období nahradí potravu speciální čaj, připravený z jedovaté kůry stromu uruši.
Způsobuje bolestivé zvracení, které napomáhá další dehydrataci, ale hlavně z něj proniká do celého těla jed, který zabíjí bakterie a ukládá se ve tkáních, takže se tělo stává odolné proti hmyzu a parazitům urychlujícím tělesný rozklad.
„Čaj však musí být pečlivě dávkován, aby ho nebylo příliš a mnich nezemřel dřív než je celý proces dokončen,“ připomíná Jeremiah.
Vedle toho užívá také mízu Škumpy lakodárné, která se jinak používá pro výrobu laku na nábytek, a mohla by sloužit jako balzamovací prvek.
Fáze 3: Meditace v hrobce
Ve třetí fázi se mnich nechá zavřít do hrobky velké sotva tak, aby se tu mohl usadit v lotosové pozici. Poté je hrob uzavřen a jediným propojením s vnějším světem zůstává bambusová trubice přivádějící dovnitř vzduch.
Mnich, ponořený do hlubokých meditací, má u sebe malý zvonek, na který musí každý den zazvonit, aby ti venku věděli, že ještě žije. Když se zvonek přestane ozývat, je trubice vytažena a hrobka na 1000 dnů zapečetěna.
Pokud za tu dobu podlehne rozkladu, mniši ocení snahu a tělo spálí. Pokud se však proces podaří, je mumifikované tělo přeneseno do chrámu, kde je slavnostně prohlášeno za živoucího Buddhu.
Za 800 let jen 28 úspěšných
Jakkoli se nám to může zdát děsivé, ti, kteří šestiletý proces podstoupí, věří, že skrze něj dosáhnou osvícení. Ačkoli se o to pokusí stovky mnichů, je v celé historii známo jen přibližně 28 případů, kdy se to podaří.
V Japonsku lze některé z nich spatřit v chrámech, které jsou jim zasvěceny. Nejznámějším je Šinnjókai Šónin (1688‒1783), kterého najdete v chrámu Dainičibó na svaté hoře Judono.
Známý je také Bukkaj Šonin, jehož exhumaci v roce 1906 zabrání zákony, které tehdy v Japonsku exhumaci zakazují. Přesto, když je hrob nakonec v roce 1961 otevřen týmem badatelů, je tělo stále dokonale zachovalé.
