Každý se někdy sháněl po ztracených klíčích. Při hledání toho malého vroubkovaného kusu kovu nám s největší pravděpodobností nepřišlo na mysl, že se pídíme po předmětu s historií, starou několik tisíc let.

Pravda, dnes už pomalu vycházejí z módy. Mnohde ho vystřídal otisk prstu, čip, ukrytý v kartě, přívěšku nebo náramku, kód či aplikace v chytrém telefonu. Tedy něco, o čem si naši předci mohli nechat jen zdát…

Majetek hlídají zvířata

Oni si vlastně původně mohou nechat jen zdát i o klíčích. Místo nich zpočátku používají k zabezpečení svého majetku zvířata. V Indii kupříkladu nádrže s krokodýly. Tváří tvář dlouhým zubatým tlamám si zloděj svůj úmysl dvakrát rozmyslí.

Jenže vzhledem k tomu, že ne každý si takovou ochranu může dovolit, je potřeba se poohlédnout po něčem dostupnějším. Tak se zhruba před 6 000 lety ve starověkém Babylonu a Egyptě objeví první zámky a s nimi samozřejmě i první klíče.

Na dřevo stačí hrubá síla

Jde o jednoduchá dřevěná zařízení (jakési závory), vybavená důmyslným systémem západek, které zasunutý klíč ve tvaru dřevěného zubního kartáčku zvedl a tím i otevřel dveře.

Oproti krokodýlům jde sice o něco praktičtější a dostupnější zabezpečení majetku, ve výsledku ale méně spolehlivé. Ukáže se totiž, že použitý materiál je velmi citlivý na vnější útoky hrubou silou a navíc samotný klíč je rozměrný a těžký.

Co by za něj ovšem dali staří Řekové. Ti místo zámku a klíče zajišťují dveře provazy a lany, na kterých tvoří důmyslné uzly, které dokáže rozvázat jen sám jejich autor.

Zloději si s nimi ovšem hlavu nelámou a místo zručnosti spoléhají na svůj meč i nůž, stejně jako Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.) při rozplétání bájného gordického uzlu.

Kdo má klíče, ten si žije

To jejich starověcí kolegové z Říma jsou, co se vývoje klíčů týče, o něco dál. S pomocí železa a bronzu dokáží výrazně vylepšit design egyptských dřevěných zámků. Ty jsou teď mnohem silnější a zároveň menší.

A co víc, vzhledem k tomu, že římské tógy postrádají kapsy, dostávají klíče podobu šperků (často prstenů), které je možné nosit různě na těle.

To má hned dvě výhody – klíče tak mají Římané neustále u sebe a navíc jejich prostřednictvím signalizují, že mají peníze a cennosti, které stojí za to zajistit.

Estetika na úkor bezpečnosti

Ani ve středověku zámečníci nepolevují. Zamykat si svůj majetek začne Evropa i Orient. Truhly i dveře s ozdobnými zámky mají na hradech i v klášterech. Často je na ně skutečně radost pohledět.

Hlavně během renesance se zámky stávají regulérním uměním, což, vzhledem k tomu, že zámečníci dávají přednost estetice na úkor bezpečnosti, bohužel usnadní práci zlodějům.

Otec a syn zámečníci

Důraz na bezpečnost se do vývoje zámků a klíčů vrátí až v 18.století, s nástupem průmyslové revoluce.

V roce 1778 si Angličan Robert Barron (1736–1794) nechá patentovat zámek, vybavený pákami-stavítky, které musí klíč vyzdvihnout do správné polohy, aby bylo možné odemknout. Používá se dodnes. Velmi výrazně přispějí do dějin zámečnictví otec a syn Yaleovi.

Linus Yale starší (1797–1858) vynalezne v roce 1848 cylindrickou vložku, Linus Yale Junior (1821–1868) si z něj vezme příklad a v roce 1861 poprvé představí veřejnosti moderní „plochý klíč“ se zuby, které odblokují páčky v zámku.

Místo klíče nastavíme obličej

V roce 1975 přijde norský inženýr Tor Sørnes se zámkem na magnetickou kartu. Poprvé je instalován o tři roky později v hotelu Peachtree Plaza v Atlantě.

Je to první krok na cestě k nové technologii elektronických zámků s různými variantami ovládání – od elektronického čipu až po rozpoznávání obličeje, kterým se dnes dá kromě dveří odemknout třeba mobilní telefon.