Dlouho všem dobrodruhům odolává. Za žádnou cenu se nechce nechat pokořit. Nakonec zůstane mezi nedobytými čtyřtisícovkami v Alpách tou úplně poslední. Tuhý odpor hory je prolomen až v červenci 1865. Ovšem za jakou cenu…
Matterhorn, ležící na švýcarsko-italské hranici, je prý jeden z nejkrásnějších vrcholů na světě. Když se odráží ve vodní hladině jezera Grindjisee, zdá se to jako z pohádky. Cesta k němu ale připomíná spíš horor.
Pro vidinu úspěchu je potřeba dát všanc vlastní život a počítat s tím, že šance jsou více než vyrovnané. Někdy vyhraje hora, někdy člověk. Při tolik vytouženém prvovýstupu dokonce platí obě dvě možnosti.
Vzdorovitý velikán
Jako úplně první zkusí štěstí v roce 1857 Ital Jean Antoine Carrel (1829–1891). Proti vzdorovité, 4478 metrů vysoké hoře, nemá ovšem tehdy v neprobádaném terénu žádnou šanci. Nakonec je rád, že se domů vrátí živý a zdravý.
Ani v dalších několika letech se Matterhorn nenechá horolezci nachytat. Nejhorlivějšímu z nich, Britu Edwardu Whymperovi (1840–1911) připraví mezi lety 1861–1863 zklamání hned sedmkrát (a to přitom do Alp původně dorazí malovat horská panoramata). Přesto plánuje další pokus.
Společně na vrchol!
Podobně nezdolný je i Carrel. Oba muži dokonce chvíli spolupracují, než se Ital rozhodne, že se o případný triumf nehodlá s nikým dělit. Z přátel se tak stanou soupeři a z dobývání Matterhornu regulérní závod. Whymper v něm hned ze začátku tasí trumf.
Je to totiž právě on, kdo jako první přijde s myšlenkou pokusit se nahoru dostat přes severovýchodní hřeben Hörnli, což se nakonec ukáže jako správná strategie. Potom, co si vytyčí kudy, zbývá ještě určit, s kým poleze.
Shodou okolností narazí na dvě skupiny, chystající se rovněž na výstup. Netrvá mu moc dlouho přesvědčit je, aby vyrazili k vrcholu jako jedna početná výprava.
Sedm statečných a (ne)zkušených
V návalu obří touhy natřít to Carrelovi přitom nebere v potaz, že někteří její členové jsou horami prakticky nepolíbení.
Jako třeba 19letý Douglas Robert Hadow (1846–1865) nebo Peter Taugwalder mladší (1843–1923), dva nejslabší články sedmičlenné skupiny, do které patří ještě lord Francis Douglas (1847–1865), Charles Hudson (1828–1865), Michel Croz (1830–1865), Peter Taugwalder starší (1820–1888) a samozřejmě Edward Whymper.
Když 13. července 1865 všichni vyráží v časném ránu ze švýcarského Zermattu pokořit poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovku, počasí jim přeje, stejně jako štěstěna. A tak hned následující den skutečně stanou na vrcholu jako vůbec první pokořitelé Matterhornu.
Čtyři zmizí v hlubinách
Jejich radost nezná mezí. Během zhruba hodiny, kterou tu stráví, přiváží na stanovou tyč místo vlajky Crozovu tmavomodrou košili a ještě se stačí ze shora vysmát Carrelově italské výpravě, plahočící se hluboko pod nimi.
Tato škodolibost se jim ale nakonec vymstí, když při sestupu dorazí na zledovatělou plošinu se strmým srázem. V domnění větší bezpečnosti se navážou na jedno lano a krůček po krůčku vyrážejí dolů.
Po pěti metrech ale vyčerpaný Hadow uklouzne, nekoordinovaným pohybem skopne Croze a váha jejich těl následně strhne ze stěny i Hudsona a Douglase, kteří zmizí kdesi v hlubině. Pak se lano přetrhne, což Taugwalderovi, jeho synovi a Whymperovi zachrání život.
Taugwalder starší ovšem bude do konce života poslouchat, že lano úmyslně přesekl sekyrou, aby zabránil pádu, ačkoliv je nepravděpodobné, že by něco takového v té rychlosti stihl.
Místo oslav soud
Když po strastiplné cestě dorazí zbylá trojice dolů, čeká ji tak místo oslav hlavně vysvětlování a nakonec i soud. Ten sice muže zbaví všech obvinění, Whymperova horolezecká kariéra je ale v podstatě u konce.
O tři dny později stane na vrcholu Matterhornu konkurent Carrel. Dolů se tehdy vrátí v pořádku celá jeho výprava.
