Píše se rok 1771 a české země sužují vytrvalé deště. Krajinami se bez slitování valí proudy vody, přitom vyvrací vše, co jim přijde do cesty. Nejinak je tomu i u potoka v Podmoklech.

Je 12. června, když nádeník Janota nedaleko něj zakopne o pár žlutých koleček…

Žid Patzner hned tuší, o jaké předměty se jedná. Od Janoty proto cennosti odkoupí přesně po jednom krejcaru za kus. Stejně rychle jako roste Patznerova radost, šíří se také zvěsti o největším pokladu, který se kdy na českém území našel. Možná i v celé Evropě.

Okolí potoka je od té chvíle prakticky v obležení místních. Netrvá dlouho, než objeví velké bronzové vědro blyštící se zlatem – konkrétně jde o dávné zlaté keltské mince neboli duhovky. Proč je právě zde Keltové pár století před Kristem uloží není dodnes jasné.

Pravděpodobně šlo o depot zakopaný v úvozu pod bývalým hradištěm před nájezdnými Germány nebo Římany. Anebo také mohlo jít o úlitbu mocným bohům…

Zlato? To je moje!

Bujaré veselí v Podmoklech končí ve chvíli, kdy se zvěst o tajemném pokladu donese k uším knížete Karla Egona I. z Fürstenberka (1729–1787). A tomu se ihned zablýskne v očích. „Vše zabavit, i s použitím násilí!” zahřmí.

Biřici pod vedením Kašpara Růžičky z jeho přímého a velmi jasného rozkazu začínají prohledávat dům od domu, vytrhávají podlahy, párají slamníky, vylamují rodinné truhly.

S pomocí peprného slovníku, výhrůžek a mučení následně nutí sedláky k přiznání, kde schovávají zbylé zlato. Přestanou až když mají vše – totiž 4211 kusů (některé prameny ale uvádějí až 7000) zlatých mincích o váze 40–50 kg.

Hamižný pán?

Ačkoli se jedná o největší soubor zlatých mincí v Evropě, jejichž hodnota je vypočítána na 76 000 zlatých, kníže s nimi má zcela jiné plány.

Většinu mincí proto nechává se souhlasem Marie Terezie (1717–1780) přetavit na vlastní platidlo ozdobené svou nesouměrnou tváří. Píše se rok 1772, když je v pražské mincovně vyraženo 5000 pamětních „fürstenberských“ dukátů.

Ze zbylého zlata touží kníže nechat odlít svou bustu. To už se mu ale nepodaří…