Mrtvoly padají dolů jedna za druhou. Šachty kolem kostela zasvěceného morovým patronům pohlcují další a další těla jako nenasytná bestie. Vylidňují se celé pražské ulice. Pohřbívá se za městskými branami a už není kam… 

Morové rány sužují České země i v 16. století. Mrtví přibývají geometrickou řadou, proto se roku 1558 pražská správa rozhodne k ráznému činu.

Od rytíře Viléma z Hradešína kupuje pozemky, na nichž se nacházela stará osada Wolšany a zřizuje zde morový hřbitov, který se v dalším století rychle plní.  Při velké epidemii moru, která Prahu postihne v roce 1680, sem pohřbí přes 32 000 mrtvých.

Další bohatou žeň 12 000 zemřelých přinesou morové roky 1713–1714. Přírůstky přináší bitvy Marie Terezie (1717‒1780) s pruským králem Fridrichem II. Velikým (1712‒1786) a mor v letech 1771‒1772. Už tehdy začíná být hřbitov umístěný za městskými hradbami malý.

Pořád bobtná

Habsburský císař Josef II. (1741–1790) proto v roce 1787 přikazuje, aby se původní morový hřbitov stal ústředním katolickým hřbitovem pro pražské čtvrti ležící na pravém břehu Vltavy.

Uložiště obětí moru se mění na řádné pohřebiště a vzniká nový hřbitov s označením II. Jak se ale Praha rozrůstá, opět nestačí.

Roku 1839 proto přibývá prostor dnešního hřbitova III., v roce 1862 hned dvě místa k uložení ostatků – pohřebiště IV. a V. Tím ale rozšiřování nekončí. Postupně se počet vyšplhá až na deset hřbitovů.

a dnes je v celém areálu v různé podobě – v hrobkách, hrobech a urnách, kolumbáriích a rozptylových loukách na 2 miliony mrtvých.

Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice: Přispějí emigranti

V roce 1905 získává pravoslavný duchovní Nikolaj Nikolajevič Ryžkov (1868‒1920) pozemky na Olšanských hřbitovech pro pohřbívání pravoslavných věřících.

Projekt na pohřební kapli podle plánů architekta Vladimíra Brandta se rodí o dva roky později. Ryžkov se snaží vybrat peníze na stavbu, ale zatím se to nedaří.

Situace se výrazně mění po roce 1921, kdy v Praze masivně přibývá Rusů, kteří ze své vlasti utekli před bolševiky. Díky nim i dalším dárcům se podaří shromáždit čtyři pětiny potřebné částky.

Nechybí zde osobní dar od politika Karla Kramáře (1860‒1937) a jeho ruské manželky Naděždy (1862‒1936), anonymně přispěje i předseda agrární strany Antonín Švehla (1873‒1933).

V září 1924 je položen základní kámen kostela, vysvěcení svatostánku proběhne 22. listopadu 1925.

Zrušený první hřbitov: Vznikl kvůli epidemii

Nejstarší část hřbitova, v roce 1860 zrušené pohřebiště s číslem I., se nachází u kostela svatého Rocha na dnešním Olšanském náměstí.

Impulsem k jeho výstavbě se stala právě morová epidemie roku 1680. Morová kaple je vybudována roku 1682 zřejmě na základě plánů architekta Jeana Baptisty Matheye (1630‒1696). Dnes jeho poslání připomínají náhrobky u hřbitovní zdi.

Nový židovský hřbitov: Odpočinek pro slavné

Po uzavření starého židovského hřbitova v dnešních Mahlerových sadech na Žižkově dochází v roce 1889 k založení Nového židovského hřbitova. První pohřeb tu proběhne už 4. července 1890, slavnostní otevření proběhne dva dny poté.

Přestože projekt počítá se 100 tisíci hroby, tedy pohřbíváním po dobu asi 100 let, nakonec je kapacita vyčerpána mnohem rychleji a rozšiřuje se už ve 20. letech 20. století.

Odpočívají tu spisovatelé Franz Kafka (1883‒1924) a Ota Pavel (1930‒1970) a básník Jiří Orten (1919‒1941).

Pohřebiště obětí 1. sv. války: Skrývá v sobě podzemí

Stavba ossaria uprostřed Čestného vojenského pohřebiště vzniká na základě návrhu architekta Břetislava Svobody. Unikátem se stávají podzemní prostory objektu.

V roce 1930 do nich správa hřbitovů v malých rakvích nechává přestěhovat ostatky 3155 vojáků. Účastníci zemřeli během Velké války v několika pražských lazaretech a před přesunem leželi na různých pražských hřbitovech.

Čestné pohřebiště sovětských vojáků: V bojích zemřel jenom zlomek

V roce 1945 se rodí pohřebiště pro Sovětské vojáky, kteří zemřeli během osvobozovacích bojů na konci 2. světové války.

Ačkoliv podle oficiálních statistik zde má být pochováno 437 Rudoarmějců, leží jich zde 492. Nesrovnalost způsobuje chybějící označení hrobu, i když podle dochovaných dokumentů mají být uloženi právě tady.

Navíc jenom 95 z celkového počtu vojáků zahynulo přímo v bojích v dubnu a v první polovině května roku 1945 v Praze nebo při přesunu do Prahy nebo jinde na území Čech, Moravy a Slovenska.

Nejznámějším padlým v boji je gardový poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko (1920‒1945), který se svým tankem číslo 23 jako první přijel ráno 9. května 1945 do Prahy.

Další pohřbené tvoří sovětští vojáci, kteří po válce zemřeli na bojová i nebojová zranění, nemoci jako břišní tyfus nebo tuberkulóza a jiné příčiny.