Nemůže se to jídlo zkazit? Dáme ho raději do lednice! Co s ním však dělali lidé, před stovkami nebo i tisíci let? Také ho dali do „lednice“!

Nebojte, nic se vám nezkazí ani okolo roku 1700 př. n. l., pokud jste tedy v Mezopotámii, staré Číně nebo Řecku. Mají tu své „ledové domečky“, promyšlené stavby z cihel nebo hlíny, alespoň částečně zahloubené v zemi.

Podobné domky se staví ještě dlouho po začátku našeho letopočtu. Třeba v Koreji můžete dodnes najít typické seokbinggo (doslova „kamenné mrazáky“). Jsou staré 1500 let a ještě teď je v nich pořádná zima.

Souhra vody a vzduchu

Kdyby ve starověku vyhlásili soutěž o nejlepší chladničku, kdo by vyhrál? Dost možná Peršané, se svými obřími vosími hnízdy zvanými Yakhchāl.

První kuželovité stavby se na území dnešního Íránu zjevují zhruba 400 let před Kristem a pyšní se dokonalým systémem chlazení.

Stavba má ve špičce otvor, který vede jakousi dlouhou rourou až do skladovacího prostoru v podzemí. Otvorem tedy vítr nažene dovnitř studený vzduch a ten doputuje až ke dnu, kde je uložena voda.

Jakýkoliv horký vzduch se zas díky promyšlené konstrukci dostane ven. Yakhchāl nejen udrží led, který do něj lidé v zimě uloží, ale dokonce je schopný sám vodu zmrazit.

I když je venku (v pouštních oblastech!) nesnesitelné vedro, uvnitř stavby se i díky s výborně izolujícím materiálům (písek, hlína či kozí chlupy) drží pěkný chládek.

Krabice v krabici

Na další významný pokrok si chlazení potravin počká dlouho. Minimálně do roku 1745, kdy

na univerzitě v Edinburghu předvede skotský vynálezce William Cullen (1710-1790) svou ledničku poháněnou točením klikou. Zařízení pracuje na bázi diethyletheru, tekutiny s nízkým bodem varu, který doslova vysává okolní teplo a udržuje nádobu chladnou.

Skvělý nápad se bohužel nedočká rozšíření a první skutečný patent na ledničku tak získává v roce 1802 Američan Thomas Moore. Ten jednoduše umístí menší plechovou krabici do větší dřevěné a prostor mezi nimi vyplní ledem.

Uvnitř nezůstane chlad ani zdaleka tak dlouho, jako ve starověkých „ledových domcích“. Ovšem vynález zaujme třeba prezidenta Thomase Jeffersona (1743-1826), který si v roce 1803 jednu Moorovu ledničku koupí.

Revoluční komprese

Pozadu nezůstane ani všestranný americký vynálezce Oliver Evans (1755-1819). Svůj návrh na lednici poháněnou parou však nakonec nikdy nezrealizuje, dobrý nápad musí doladit až v roce 1835 nemenší nadšenec do inovací Jacob Perkins (1766-1849).

Jeho zařízení vyrábí led na základě komprese páry, vytvářené spalováním tekutého čpavku.

I když za vynálezce skutečné kompresorové čpavkové lednice bývá někdy považován Němec Carl von Linde (1842-1934), který si ji nechává patentovat v roce 1876, už poměrně moderní způsob chlazení je rozhodně na dobré cestě.

Dlouho jsou ovšem lednice záležitostí komerční sféry, teprve počátku 20. století se dostanou do běžných domovů.

Nechlaďte jedem!

První opravdu domácí lednici uvádí na trh firma General Electric v roce 1911. Je velmi hlučná a stojí asi jako dva automobily.

Za první úspěšnou a masově rozšířenou se často označuje elegantní dřevěná lednička Kelvinator s oddělenými boxy, jejímž autorem je americký vynálezce Nathaniel Wales (1883-1974).

Většina typů ledniček v této době používá jedovaté plyny, jako třeba oxid siřičitý. Když se jednou od rozbitého kompresoru otráví celá rodina, nepřenese to přes srdce sám Albert Einstein (1879-1955) a navrhne ledničku vlastní.

Použije šetrnější ethanol, který při odpařování vytváří chlad. Einsteinova lednice ze dvou vrstev betonu, vážící více než 400 kg, by však mezi dnešními spotřebiči asi neobstála.