Francouzští vojáci bojující v 1. světové válce v podzimním dni roku 1914 vstávají s ranním rozbřeskem. Krajina se ještě utápí v ranní mlze. Všichni se musí dostat na své bojové pozice před úsvitem. Umožní jim to mlha. Pokud přesun nestihnou, trefí je nepřátelské kulky.

Ostřelovači začínají pálit. „Uslyšeli jsme v dálce dunění dělostřelectva. Pochodovali jsme a šli jsme poprvé do linie. Kulky svištěly a praskaly a nutily nás shýbat hlavy.

Granáty nad hlavou skučely, ale rychle jsme se naučili, kdy se krýt a kdy ne,“ líčí svoje zážitky jeden z vojáků. Pokud jsou muži v zákopech, používají malou lest v podobě umělých hlav, které vysunou nad terén. Jakmile jimi prosviští kulky, stáhnou je zpět.

Podle děr se orientují, kde se ostřelovači usadili. Při ostré palbě se vojáci někdy vojáci nedostanou ven po celé hodiny. Zůstanou v zákopech od rána až do soumraku.

Němci si dávají záležet

Jeden z vojáků rozhrabuje masu hlíny. Hrabe si ve stěně výklenek, svoji„myší díru,“. Díky ní nemusí spát přímo na rozbahněném dně. Malý výklenek v zákopu je jediným komfortem, který voják na frontě zažije.

Generální štáby armád odmítají budování lépe vybavených krytů. Bojí se, že by vojáci ztratili bojovnost. Jediní Němci dopřejí svým jednotkám alespoň trochu pohodlí. Staví vybetonované kryty až 18 metrů pod povrchem.

Ačkoli vojáci jsou v nich chránění proti nejhoršímu ostřelování, k vítězství jim to nakonec stejně nepomůže.

Mrtvoly slouží jako podpěry

Zákopy se v různých zemích liší. V Belgii dělá problémy vysoká hladina spodní vody, která někdy sahá až po pás, proto se do zákopů staví pytle s dřevěnými podpěrami. Jako podpěra se ovšem v některých oblastech bojové fronty hodí i jiný materiál.

„Podej mi ho!“ máchne voják rukou ke svému spolubojovníkovi. Ukáže směrem ke ztuhlé mrtvole. Padlého kolegu, kterého zmrzlá země dosud nedovolila pohřbít, použije jako výztuž zákopů. Ve velké nouzi jde i pieta stranou.

Hlína je lepí k zemi

Všude navíc není stejně dobrá půda ke kopání. Například vápenec v některých oblastech Francie je kvalitní a zdejší zákopy díky tomu dostávají výbavu v podobě náspů. Za to hlína lemující francouzskou řeku Somma vypadá zrádně.

Francouzský důstojník ztěžka zvedá nohy ze země. Zdá se mu, že přímo zarůstá do půdy. Rozmočená křída se mu nabaluje na nohy jako lepidlo. Vytvoří na nich koule těžké až 4,5 kilogramu. I tělesně velmi zdatní muži se s takovou zátěží sotva mohou pohybovat. Cesta pouhých několik set metrů jim trvá dlouhé hodiny.

Ideální šíření nemocí

Mladý voják v zákopu sykne bolestí. „Nenávidím déšť,“ nadává vztekle a podívá se na svoji nohu. Není zraněný, ale zapařený vlhkem, jak trpí nekonečnými proudy vody ve svém rozbahněném výklenku.

Do menší oděrky na noze se mu dostala infekce a všudypřítomné bakterie a vlhko už pracují. Zákopy jsou ideálním prostředím pro šíření nemocí. Možná, že víc vojáků přichází o končetiny kvůli dlouhodobému pobytu ve vlhkých zákopech než kvůli zranění v boji.

Voda se ale hodí jinak. Napít se kdykoli mám žízeň, rozhodně není pro vojáka samozřejmost. Pitné vody je nedostatek. Bojovníci využívají děr, které vznikají po granátech. Jakmile zaprší, do kráterů se stahuje dešťová voda. Vojáci si ji nabírají a převařují.

Balíček na přilepšenou

Jeden z vojáků francouzské armády právě dostal balíček z domova. Samozřejmě, že se rozdělí s ostatními členy roty, protože až příště dostanou oni, bude dělba pro změnu na nich. Posílat se ovšem může jenom to, co vydrží dlouhou cestu:

klobásy, paštiky, šunka, sekaná nebo takzvaný confit, upečená kuřecí nebo krůtí stehna obalená tukem a sušenky. Takhle si ovšem přilepší jenom málokdy. Většinou nezbude než sáhnout po konzervách hovězího masa, zeleniny nebo sucharech.