Kdyby mohla vyprávět, vychrlila by kupu pozoruhodných historek. Tu veselých, tu smutných, někdy lehce pikantních a možná i takových, že by někteří její někdejší obyvatelé přispěchali, aby jí zakryli ústa.
Takovou historii by jí většina místností mohla jen závidět. Ani sebepřepychovější komnata Buckinghamského paláce nemá za sebou to, co ona, ikonická Oválná pracovna, sloužící jako oficiální kancelář prezidenta Spojených států amerických.
Kromě toho, že je dějištěm srdceryvných proslovů i strohých prohlášení, se tu mnohokrát rozhoduje o osudu USA i celého světa.
Malý velký ovál
„Když si vezmete rozhodnutí, která se tam dělají, je vlastně malá,“ usmívá se Glynn Crooks, nadšenec, který si ve svém domě v Minnesotě nechá postavit přesnou repliku Oválné pracovny.
Zatímco on v té své hostí maximálně tak zvědavé kolemjdoucí, do té opravdové, v západním křídle Bílého domu proudí věhlasní státníci, zářivé hvězdy šoubyznysu i úspěšní sportovci.
Nad krbem je už pěkných pár let vítá do zlatého rámu zasazený George Washington (1732–1799), prezident, který se do Oválné pracovny za života nikdy nepodívá. Ani nemůže. Ještě totiž neexistuje.
A to až do chvíle, kdy do Bílého domu v roce 1909 zamíří 27. prezident USA William Howard Taft (1857–1930). Ne že by jeho předchůdci neměli kde úřadovat. Místo oválu jim ale musel stačit tradiční hranatý tvar.
Taft, se svými 159 kg mimochodem historicky nejtěžší prezident, jaký kdy do úřadu usedl, nechá rozšířit západní křídlo, čímž přihraje práci architektovi Nathanu C. Wyethovi (1870–1963).
Ten se inspiruje Modrým a Žlutým pokojem, dvojicí místností oválného tvaru v hlavním traktu Bílého domu a výsledkem je historicky první Oválná pracovna, soustředěná na východě jižní strany západního křídla.
Ohněm k modernizaci
Taft si jí vybaví nábytkem po svém předchůdci Theodoru Rooseveltovi (1858–1919) a úřaduje z ní až do skončení svého mandátu.
Už jako předsedu Nejvyššího soudu ho pak zasáhne zpráva o požáru, který na Štědrý den roku 1929 zachvátí západní křídlo Bílého domu a odsoudí ho k nutné přestavbě.
Tehdejší prezident Herbert Hoover (1874–1964) toho využije k tomu, aby pořídil Oválné pracovně nový, modernější háv. Změnou k lepšímu projde třeba kvalita obložení a jako třešnička na dortu přibude klimatizace.
Poslední velká škatulata zažije pracovna s příchodem prezidenta Franklina Delano Roosevelta (1882–1945).
Větší, přístupnější a soukromější
Ten si s sebou do Bílého domu přiveze i kolečkové křeslo, do kterého ho posadí obrna a i kvůli snadnějšímu pohybu a přístupu do jednotlivých místností následně najme architekta Erica Guglera (1889–1974), aby západní křídlo přepracoval a prezidentskou kancelář přestěhoval jinam.
Sám mu přitom přispěje řadou nápadů. Výsledkem jejích spolupráce je nová, prostornější Oválná pracovna, vybudovaná v jihovýchodním rohu křídla, kde je do té doby dvorek vyhrazený pro sušení prádla.
S dveřmi s trojúhelníkovým štítem, knihovnou nebo medailonem s prezidentskou pečetí na stropě. Dokončena je v roce 1934 a Rooseveltovi nabídne potřebné soukromí i snadnější přístup.
Dobří premiéři se vracejí
Každá hlava státu má možnost, přizpůsobit si pracovnu podle svého vkusu. Vybrat nový nábytek, závěsy, ale i uměleckou výzdobu.
Většinou přitom sahají do sbírky Bílého domu, obrazy nebo sochy si ale mohou vypůjčit i z muzeí nebo přímo od jejich autorů, jsou-li ještě naživu. Některé kousky z pracovny střídavě mizí a zase se do ní vracejí.
Například tradiční busta Winstona Churchilla (1874–1965). Barack Obama (*1961) ji vymění za bustu Martina Luthera Kinga (1929–1968). S Obamovým nástupcem Donaldem Trumpem (*1946) je ale někdejší britský premiér zpět v pracovně.
A podobně vrtkavý je i odstín závěsů. Zatímco JFK (1917–1963) je má modrošedé, takový Richard Nixon (1913–1994) je nechá „pozlatit“. A stejnou barvu nechávají za sebou zářit třeba Bill Clinton (*1946), George W. Bush (*1946) a rovněž Donald Trump.
