Dveře do třídy se rozletí a z úst tělocvikáře se ozývá varovné volání: „Plynový útok! Plynový útok!“ Prvotní úlek žáků střídá úleva, někde i vyložená radost. O žádný útok totiž nejde, to jenom neohlášené branné cvičení příhodně nabourává hodinu matematiky.

Nácvik správného chování pro případ jaderné války neboli branné cvičení znalo za socialismu každé dítě školou povinné.

Obnášelo nasadit si na hlavu plynovou masku (ideálně podle velikosti obličeje), na ruce si navléci igelitové pytlíky a zabalit se do pláštěnky (s rukávy samozřejmě založenými za lem „rukavic“ a zajištěnými gumičkou).

Dívky obvykle jenom při představě, že si na obličej mají připlácnout kus smradlavé gumy, div neomdlévaly, naopak chlapci hlasitým sípáním skrz dýchací trubici plynové masky nadšeně rekonstruovali typický zvukový projev největšího padoucha v předaleké galaxii, Dartha Vadera.

Jistě i díky tomu, že poplach nemusel být nikdy vyvolán kvůli skutečné válce, zůstávají tato cvičení spíše zábavnou vzpomínkou. Jaké osnovy vůbec branná cvičení měla a kdy se s nimi na školách začalo?

Vždy připraven!

Myšlenka zavedení všeobecné branné výchovy u nás má své počátky již v iniciativě obrozeneckého průkopníka tělovýchovy Miroslava Tyrše (1832–1884) v 70. letech 19. století.

Součástí školních osnov se ale nestaly až do roku 1934, kdy ve stínu hrozícího nebezpečí ze strany zbrojícího Německa československé ministerstvo školství a národní osvěty vydává výnos o začlenění prvků branné výchovy do existujících předmětů, zejména tělocviku, zeměpisu, ale i občanské nauky.

O tři roky později byl již prosazen zákon, který povinnost těchto cvičení uvaloval kromě žáků i na dospělé. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava je však výchova k brannosti zrušena.

K její obnově dojde až po komunistickém převratu a právě nový režim z ní udělá to, s čím si ho spojuje většina dnešních pamětníků.

Pušku dětem do ruky

Branná cvičení se vrací do škol jako samostatný předmět v roce 1973. Jejich přesnou podobu ale určuje až směrnice z listopadu 1984, v níž je dopodrobna popsáno, například kolik metrů mají děti jednotlivých ročníků v pláštěnkách uběhnout, jaké druhy první pomoci si odzkoušet či jakými metodami si osvojit základy orientace v prostoru.

„Nasazování ochranné masky do ochranné polohy, překonávání pochodové trasy v délce 100 metrů zamořené radioaktivními látkami, provádění částečné speciální očisty v nezamořeném prostoru.“ To je také příklad jednoho z úkolů, které mají v rámci branného výcviku dvakrát ročně absolvovat ti nejmladší žáci, tedy děti prvního ročníku základní školy.

Studenti středních škol se pak mohou těšit i na střelbu ze vzduchové pušky.

Konec s revolucí

Branná cvičení se na školách praktikují až do sametové revoluce, respektive do roku 1990, kdy je zrušen Svaz pro spolupráci s armádou (známý jako Svazarm), který od roku 1951 sdružoval všechny technicky a sportovně založené organizace.

O rok později je zákon o branné výchově zcela zrušen a s tím končí i tato zpravidla oblíbená forma přerušení nudných školních hodin.