Eduard I. (1239–1307) se v roce 1271 ještě před svým usednutím na trůn účastní deváté křížové výpravy do Svaté země. Se sultánem Bajbarsem (1223–1277) se mu podaří sjednat desetileté příměří a díky tomu se šíří pověst o jeho statečnosti.

Jeho další úspěšnou vojenskou akcí se stává přičlenění Walesu k Anglii. V prosinci 1282 při bitvě u Irfon Bridge v hrabství Shropshire je zabit velšský vůdce Llwelyn ap Gruffydd (1223–1282) a tím Eduard zlomí odpor Velšanů.

Eduardův zákon z roku 1284 připojuje Wales k Anglii. Přezdívá se mu také „Kladivo na Skoty“, protože se mu během vlády podaří obsadit velkou část Skotska.

Na rozdíl od svého otce si umí lépe poradit s moci chtivou šlechtou, které zaručí pravidelné schůze parlamentu. Důkladně ovšem kontroluje, zda královští a panští úředníci nezneužívají své pravomoci.

Zjištěné prohřešky potom popisuje v dokumentu Hundred Rolls a nápravu zajišťuje pomocí zákonů.

Slaboch abdikuje

 „Eduardové předtím a potom, otec Eduard I. a syn Eduard III. byli Plantageneti ryzího zrna, rytířské postavy a cílevědomí panovníci.

Eduard II. z této tradiční role vypadává jako pohledný, přívětivý, ale slabošský král,“ líčí nedostatky anglického panovníka Eduarda II. (1284–1327) současný německý historik Reinhard Lebe.

Eduard II. se chce hlavně bavit a trpí nedostatkem sebevědomí. Šlechtu a její požadavky během své vlády většinou přehlíží. Při obsazování funkcí dává přednost svým oblíbencům, což baroni špatně nesou. Navíc přichází o dobyté Skotsko.

Zemí se šíří nepokoje, které Eduarda I. nakonec stojí trůn. Vzpouru proti němu vede Roger Mortimer (1287–1330), hrabě z Marchu. 20. ledna 1327 dostává Eduard na vybranou:

buď abdikuje ve prospěch svého syna, nebo předá trůn některému ze šlechticů. Vybere si první možnost.

Bojovník o francouzský trůn

V Eduardovi III. (1312–1377) získává Anglie opět schopného krále, který žije hlavně vojenskými výpravami.

V roce 1333 vyráží do Skotska, kde se mu ale daří dosáhnout jenom dílčí úspěchy a od záměru znovu ovládnout toto území proto nakonec ustupuje.

Ovšem brousí si zuby na francouzský trůn a tím zavdává záminku k začátku stoleté války, konfliktu mezi Anglií a Francií, který probíhá v letech 1337–1453. Roku 1356 slaví vítězství nad Francouzi v bitvě u Poitiers na západě Francie.

Zajme zde dokonce francouzského krále Jana II. (1319–1364), uvězní ho v Anglii, a získává i rozsáhlá francouzská území.

Úspěšné je i jeho další francouzské tažení v roce 1359. K úplnému vítězství Anglie sice nevede, ale dohoda uzavřená o rok později v Brétigny nedaleko města Chartres respektuje Eduardův nárok na francouzský trůn.

Každodenní politika a správa země ovšem krále příliš nezajímá. Spory mezi úředníky a parlamentem mu nejsou po chuti, proto se před smrtí stahuje do ústraní.

Svržený vladař v zajetí

Eduard (1330–1376), oblíbený a schopný vojenský velitel, umírá ještě o rok dříve než jeho otec Eduard III., proto se roku 1377 dostává na trůn jeho syn Richard II. (1367–1400).

Za desetiletého chlapce udržuje v zemi pořádek regentská vláda v čele s jeho strýcem Janem z Gentu (1340–1399).

I v tomto případě se ale šlechtě nelíbí, že král dává přednost malé skupince svých dvořanů, a proto se roku 1387 chopí moci šlechtická skupinka říkající si Lordi odvolatelé. Za dva roky se ale Richardovi podaří získat moc zpátky.

V roce 1397 se odbojným šlechticům pomstí a některé nechává dokonce popravit. Snaží se také najít cestu, jak ukončit stoletou válku, protože není žádný velký válečník jako jeho dědeček. Mnohem víc ho zajímá umění a kultura.

Když ale inteligentní a pohledný Richard nechá po smrti strýce Jana z Gentu vydědit jeho syna Jindřicha z Bolingbroke (1366–1413), podepíše si tím svůj ortel. V červnu 1399 napadne Jindřich Anglii.

Sesadí Richarda z trůnu a nechává se korunovat králem jako Jindřich IV. Richard umírá v zajetí, kde je pravděpodobně zavražděn.