Nový výzkum publikovaný v časopise Journal of Herpetology ukazuje, že krev aligátorů má vlastnosti, které mohou vodním plazům pomoci přežít hadí jedovaté kousnutí.

Výzkum probíhal pod vedením Johna Fingera, biologa z Auburn University v Alabamě, jenž s aligátory pracuje již více než 13 let. Díky tomu se mu podařilo zjistit, že aligátoři jsou schopni pozřít jedovaté hady, aniž by jim to nějak ublížilo.

Příroda si to umí zařídit

Odborníci se rozhodli otestovat reakci aligátořího séra – složky krve zahrnující proteiny a protilátky – se dvěma složkami přítomnými v hadím jedu – hemolytické toxiny a metaloproteinázy hadího jedu (SVMP – snake venom metalloproteinases).

Pro porovnání jim posloužilo myší sérum, jež bylo vystaveno identickým látkám. SVMP mohou poškodit tkáň a zničit krevní buňky, ale Finger uvedl, že aligátoří sérum inhibovalo tuto destruktivní aktivitu.

Výsledkem bylo, že SVMP způsobily více než 100krát větší poškození myšího séra než poškození toho aligátořího. Zatímco vědci nenašli žádné podobné inhibitory proti hemolytickým toxinům, Finger poznamenal, že samotné SVMP tvoří u těchto hadů asi 20 % jedu.

Jinými slovy, schopnost aligátorů odolat této složce může stačit, aby jim umožnila přežít kousnutí hadem.

Meghan Kelley, postgraduální studentka z Auburn a spoluautorka studie, dodala, že aligátoři mohou mít v imunitním systému také další komponenty, které jim pomáhají odolávat destruktivním vlastnostem hadího jedu.

Téma uzavřela slovy, že další výzkum těchto schopností může v budoucnu pomoci řídit vývoj lékařských protilátek pro člověka.

Jed hadů

Evoluce nadělila hadům jedové zuby, sloužící nejen k obraně, ale také k lovu. Podle britských vědců je ale jed jako obranná zbraň poměrně nelogická.

Pokud by měl jed primárně sloužit k obraně, pak by měl vyvolávat silnou bolest, jež by útočníka odradila a poskytla hadovy čas na případný útěk.

Hadů s bolestivým jedem je však málo, navíc existují i druhy, u nichž je jed zcela bezbolestný – například indický bungar modravý (Bungarus caeruleus) loví často v noci, když kousne spícího člověka, ten si toho nemusí ani všimnout, dokud není již příliš pozdě.

Vědci tak usuzují, že pro hady bylo obstarávání potravy přednější než záchrana „vlastní kůže“ při napadení. K vývoji jejich jedů následně docházelo s tím, jak ochromovali kořist.

Mezi výjimky se řadí obranné jedy u takové plivající kobry či u korálovců, jež způsobují okamžitou bolest.

„Pěstování“ plazích orgánů

Od konce 19. století se vzorky hadího jedu získávají z chovných farem, kde se hadům jedové zuby tisknout k okraji skleničky, je třeba dodat, že na 21. století se jedná jak o nebezpečnou, tak také o zdlouhavou práci.

Nizozemští badatelé již nyní pěstují v laboratorních podmínkách kmenové buňky savců tzv. organoidy, což jsou zmenšené a zjednodušené verze různých orgánů, a chtěli by v budoucnu také zjistit, jestli je možné vytvořit i plazí organoid.

Nejprve od chovatele kobříků kapských (Aspidelaps lubricus) získali vzorek tkáně dosud nevylíhlých mláďat, poté z nich v laboratoři „vypěstovali“ miniaturní hadí játra, slinivku, střeva a i jedové žlázy, ve kterých se tvořily molekuly, jež jsou obsaženy v jedu živých kobříků.

Díky tomu v rámci mezinárodní vědecké skupiny byly vytvořeny organoidy jedových žláz devíti druhů jedovatých hadů, produkující toxické molekuly.