„Pryč s tím zemským škůdcem!“ vykřikne kdosi a přihlížející dav souhlasně zamručí. Pacholek právě přivádí zajatce. Lupič pochází z urozené krve a kat už si na něj brousí meč. Za chvíli ukojí hlad srocených čumilů po krvi. Jednou ranou oddělí hlavu slavného husitského hejtmana od těla.

„Raději bojovat než se starat o rodinné statky,“ míní mladý šlechtic Ondřej Keřský z Řimovic (†1446). V žilách mu koluje neklidná krev a u radikálních táboritů se cítí jako ryba ve vodě.

Neztratí se mezi nimi, v letech 1428–1434 to dotáhne až na vrchního hejtmana táborské obce.

Když se radikální husité v březnu 1434 rozhodnou během obléhání katolické Plzně vydat do Norimberka na jednání s římským císařem Zikmundem Lucemburským (1368‒1437), součástí delegace má být i Keřský.

Jenže 30. března 1434 dojde k obratu ve vývoji. Přibík z Klenové (†1465) prorazí blokádu Plzně. Husité už nevidí v jednání s Lucemburkem smysl a vrátí se zpátky.

Mezi husity a koalicí umírněných kališníků a katolíků se schyluje k rozhodujícímu střetu.

Uteče z bitvy

S hejtmany Zikmundem z Vranova (†1434) a Janem Čapkem ze Sán (†po r. 1445) vede Keřský 30. května 1434 radikály do bitvy u Lipan. Ondřej velí starotáborskému sboru.

Když se odpoledne zatáhne obloha, táborští začnou pálit z houfnic. Hejtman Diviš Bořek z Miletínka (1360/1370‒1438), který velí kališnicko-katolické straně, ale připraví nepřátelům past.

Na oko začne rozpojovat hradbu vozů jako kdyby se dával na ústup. Táborské tím oklame. Myslí si, že mají před sebou snadnou kořist, jenže Bořek jejich nájezdy odráží a převrhne část husitské vozové hrady. Bojuje se o život.

Čapek a Keřský pochopí vážnost situace a na koních prchají ke Kolínu. Zajatí pěšáci uhoří v okolních stodolách. Umírá 1300 táborských, druhá strana má jenom 200 obětí. Konec radikálního husitského hnutí znamená pro Keřského tvrdou ránu. Pro mírové živobytí není stvořený.

Přepadává kupce

Zikmundova nástupce Albrechta II. Habsburského (1397‒1439) nepřijme za svého krále a svoji nespokojenost s poměry vyjadřuje po svém. V roce 1435 obsadí na Čáslavsku hrady Paběnice a Červené Janovice. O obživu se postará loupením.

Když zdáli vidí, jak se do podhradí blíží kupecký vůz, počíhá si na něj zakryt křovím u cesty. Vyskočí proti němu se zbraní v ruce.  „Dám vám všechno, co mám.

Jenom ušetřete můj život,“ prosí kupec.  Keřský ale svých loupežných výpadů neušetří ani obyvatele v okolí. Brzy ovšem má horkou půdu pod nohama.

„Roku 1440 byl na sněmu v Čáslavi, kde se jednalo o smíření mezi stranami, ale ujel odtud, boje se trestu za své loupeže,“ píše o něm Jakub Malý.

Zajatcem bývalého spojence

Strach z potrestání Ondřeje ale nepřiměje zanechat loupežného řemesla. Lidem už dochází trpělivost.

V roce 1446 už proti němu vytáhne vojsko Čáslavského kraje, které podle Malého „oba hrady (Paběnice a Červené Janovice – pozn. red.) dobylo a Keřského samého na Janovicích jalo.“ Obklíčený lupič nemá šanci.

V čele vojska stojí někdejší husitský hejtman a kněz Bedřich ze Strážnice (†1459). „Vzdejte se,“ vykřikne na něj jeho bývalý spojenec, který se teď podřídil Jiřímu z Poděbrad (1420‒1471). Keřský za svoje nepoctivé skutky přijde 22. července 1446 v Čáslavi o hlavu.