Před popravčí četou stojí muž a žena. Oba stojí vzpřímeně, přesto žena instinktivně položí ruce na své břicho. Těhotenství je už na ní patrné. Proti nim stojí dvě řady vojáků, velitel zvedne ruku nad hlavu a zvolá:

„Četo, na můj povel, pal!“ Současně s tím, jak jeho ruka poklesne, se spustí série výstřelů. Na zem dopadnou mrtvá těla.

Není to tak dávno, co podobné pokyny vydával muž, jehož život výstřely právě ukončily. Dokonce ve jménu stejných myšlenek. Popraveným je totiž bývalý bolševický velitel Jakov Ivanovič Trjapicyn (1897–1920).

Spolu s ním na popravišti zemřela i bývala partizánská velitelka a příslušnice Strany socialistů revolucionářů (Eseři) Nina Lebeděvová (1895–1920).

Čechov, ale i stovky mrtvých

Jejich osudy se protkly na ruském Dálném východě, ve městě Nikolajevsk ležícím na břehu sibiřského veletoku Amur. Dnes se město dokonce jmenuje Nikolajevsk na Amuru, ale toto přízvisko dostalo až mnohem později.

Město se objevuje v literatuře díky Antonu Pavloviči Čechovovi (1860–1904), který zde krátce pobýval na cestě do vyhnanství na Sibiři. Ještě výraznější stopou se ovšem Nikolajevsk zapsal v květnu 1920 a přičinil se o to právě Trjapicyn se svou milenkou. Stopa to byla výrazná, počet mrtvých se přiblížil tisíci.

Japonská intervence

Říjnová revoluce v Rusku roku 1917 změnila dění nejen v této zemi, ale také na mezinárodní úrovni. Svou roli v tomto dění sehrály i Československé legie, protože i ony byly mimo jiné důvodem pro spojeneckou intervenci v roce 1918 během občanské války v Rusku.

V rámci této intervence obsadila japonská vojska i Chabarovskou oblast a také město Nikolajevsk. Zde se Japonci spojili s oddíly bělogvardějců bojujících proti bolševikům.

Japonské jednotky pak okupovaly část Sibiře až do roku 1922, některé další až do roku 1925.

Obklíčené město

Když v lednu 1920 k městu dorazily bolševické oddíly v čele s Trjapicynem, držel město oddíl 14. pěchotní divize armády japonského císaře s asi 350 muži. Spolu s nimi zde sídlila také jednotka bělogvardějců čítající asi 300 bojovníků.

K tomu je nutné připočíst ještě asi 400 japonských civilistů a samozřejmě ruské obyvatelstvo. Bolševické oddíly měly asi pětinásobnou přesilu. Proto vyjednávání netrvalo příliš dlouho. Obránci města si dokázali spočítat, jaké mají šance.

Hrozba, na kterou se čeká

Velitelé japonské jednotky se rozhodli neriskovat předem ztracený boj a 24. února 1920 byla uzavřena dohoda o příměří. Tato dohoda otevřela Trjapicynovým vojákům cestu do města.

Jakkoli japonské jednotky nebyly známé zrovna ohleduplností k zajatcům, po několika týdnech se jejich velitelé odhodlali k zoufalému činu. Už 12. března podnikli nečekaný protiútok, jenže přesila byla obrovská.

Boj trval pouhé tři dny, většina japonských vojáků padla v boji, zbytek byl zajat. Jenže koncem května se městem začaly šířit zprávy o tom, že z Chabarovsku vyrážejí japonské posily. Trjapicyn dostal rozkaz město bránit, jemu se ale bojovat nechtělo.

Zabijte je všechny

Dal svým vojákům rozkaz ustoupit z města a ukrýt se v okolní tajze. Ještě předtím ovšem začal likvidovat všechny zajatce a také všechny civilisty, kteří se nepřihlásili k bolševikům.

Aby nikdo neunikl, přikázal Trjapicyn vyhodit většinu budov do povětří a město vypálit. Tím překročil mez i v rámci revolučních poměrů. V červenci 1920 byli Trjapicyn s Leběděvovou zatčeni bývalými spolubojovníky a odsouzeni k trestu smrti.