Jen málo z pověstí o neohrožených Sparťanech v soutěsce Thermopyly se zakládá na pravdě, tedy kromě faktu, že čelili ohromné přesile. Co se na tomto místě však odehrálo ve skutečnosti? Kdo projevil největší odvahu? Na koho legendy zapomněly?

Na jaře roku 480 př. n. l. zahájil perský král Xerxes I. jednu z nejrozsáhlejších vojenských operací starověku.

Jejím cílem bylo potrestat Athéňany a Sparťany za jejich vzdor vůči moci Perské říše, jako bylo například pobití perských vyslanců či bitva u Marathonu v roce 490 př. n. l. U Hellespontu vykonal Xerxes I. přehlídku spojenou s počítáním oddílů.

Herodotos se zmiňuje, že celá perská armáda včetně posádek lodí, vozatajů a jízdy čítala 5283 200 mužů, z čehož bylo 2 641 610 vojáků. Tento počet je zcela jistě přehnaný, takže ke slovu přicházejí domněnky a odhady. Ty se pohybují zpravidla mezi 100 000 až 200 000 vojáky perského velkokrále.

Jak bránit řecké vnitrozemí?

Thermopyly představovaly tradiční místo, využívané k blokování armád, které se pokoušely o invazi do řeckého vnitrozemí. Přes okolní horské masivy sice vedly úzké pastevecké stezky, ale ty se nehodily pro přechod velkých skupin a jejich zásobování.

Na jediné použitelné cestě, která se vinula okolo pobřeží, proto existovala stará zeď, postavená kmenem Fóků, aby omezovala průchod soutěskou. Právě tu se spojenecké řecké vojsko rozhodlo opravit a obsadit.

Hrdí potomci boha Herakla

Jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Thermopylský průsmyk byl tak úzký, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu.

Samo místo navíc působilo podmanivě – název Thermopyly je odvozený z pojmenování horkých pramenů, z nichž stále stoupá pára, a doslova znamená „Horké brány“.

Snad bylo vybráno i proto, že je úzce spojeno s životem a smrtí legendárního Herakla, za jehož přímé potomky se spartští králové považovali.

Sparťané na to nebyli sami

K průsmyku dorazilo 300 spartských válečníků v čele s legendárním králem Leonidem.

S nimi přišlo 900 heilótů („svobodnější“ druh otroků), kteří byli jako Leonidova osobní garda ihned po ruce, zatímco svolávání spartské armády z vesnic okolo města vždy zabralo celé týdny. Sparťané tedy na obranu soutěsky nebyli sami, jak se dodnes traduje. V průsmyku už navíc čekalo dalších 6000 bojovníků z ostatních řeckých států.

Kdo chtěl bojovat?

Leonidas se utábořil i se svými třemi sty těžkooděnci a pomocným oddílem heilótů na návrší v nejužším bodě soutěsky s názvem Kolónos. Vojáci začali s přípravami, především se zužováním asi 100 metrů širokého průchodu.

Jenže Peršané se objevili dříve, než se podařilo opevnění dostatečně vylepšit. Řecké velení proto zvažovalo ústup. Nebyli to však Sparťané, kdo chtěl do boje – obranu hlasitě prosazovali právě Fókové, stavitelé staré thermopylské zdi. Spartští muži se nakonec přidali.

Řecká města se vzdávají

Xerxova armáda přitáhla k Thermopylskému průsmyku bez boje. Jedno řecké město po druhém otevíralo brány, vzdávalo velkokráli hold a hostilo jeho dvořany.

Xerxes nejdříve tři dny vyčkával v blízké Trachíně, zatímco jeho mágové zaháněli zaklínadly bouři, která se strhla. Doufali, že se Řekové znesváří a rozprchnou. Když se tak nestalo, dal Xerxes čtvrtý den vybranému oddílu íránských Médů rozkaz k pochodu.

Přesila nebyla nic platná

Po příchodu na místo střetnutí Médům pochopitelně neuniklo, že průsmyk představuje vynikající obranný val, přesto se pokusili o útok. Čekala je hradba bronzových štítů, přileb a kopí.

Jakkoli ohromnou početní převahu měli, v úzkém průsmyku jim nebyla nic platná. Perské síly byly pouze lehce oděné, s krátkými kopími a proutěnými štíty, uvyklé na rychlé manévrování. Tady se musely přetlačovat s urputnou, těžce obrněnou formací zvanou falanga.

Vražedná hradba kopí

Falanga je sevřená obdélníková formace pěchoty, obvykle hoplítů, kopiníků nebo halapartníků, která po značnou část starověku a středověku dominovala evropským bojištím.

V čelním střetnutí byla tato formace nepřekonatelná, šest metrů dlouhá kopí prakticky znemožňovala nepříteli dostat se hoplítům na tělo.

Na začátku bitvy se k sobě celá falanga v několika řadách vždy pevně semkla tak, aby se jednotliví členové útvaru navzájem kryli štíty.

Řecká falanga vládla bez podstatnějších změn bojištím starověku až do chvíle, kdy ji vytlačila modernější a k manévrování lépe uzpůsobená římská legie.

Krvavá perská lázeň

V otevřeném poli mohla být falanga zranitelná obchvaty jízdy nebo lehkou pěchotou s vrhacími oštěpy. V čelním kontaktu ovšem zůstávala pro perské síly neproniknutelná.

Všechny jejich pokusy končily krvavou lázní, zatímco řecké síly po každém útoku rotovaly a nápor nepřítele vykrývaly rovným dílem.

Leonidas odrazil nejen nápor médské pěchoty, ale druhý den bitvy pozdě odpoledne i útok perských Nesmrtelných, elitní jednotky achaimenovských králů.

Neporazitelná jednotka?

Nesmrtelní byli elitní skvěle vycvičenou jednotkou a jádrem vojska perských králů z dynastie Achaimenovců od 6. do 4. století př. n. l.

Jednotku tvořilo 10 000 urozených bojovníků, kteří byli v případě ztrát ihned doplňováni o nováčky, takže jejich počet zůstával stejný. Mezi Nesmrtelné mohly vstoupit pouze bojovníci médského nebo perského původu.

Xerxes nařizuje ústup

Při útoku Nesmrtelných se poprvé a nejspíš i naposledy v řeckých dějinách uplatnila taktika fingovaného ústupu: po rychlém výpadu Leonidovo vojsko ustoupilo, a když se Nesmrtelní při pronásledování rozptýlili, Sparťané se rychle semkli v nepropustnou falangu.

Její útok byl tak drtivý, že Xerxes nařídil ústup, aby nepřišel o své nejlepší muže. I třetího dne skončila bitva vítězstvím Řeků.

Smrtící kleště se uzavírají

Bitvu tak nakonec rozhodla zrada jistého Efialta z Málidy, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří Kallidromos nad Thermopylami. Po ní přešli Nesmrtelní v čele se svým velitelem Hydarnem.

Zahnali na útěk oddíl Fóků, určený k její obraně, a mířili k opačnému konci průsmyku. Smrtící kleště se měly brzy uzavřít. Řekové věděli, že je čeká smrt.

Kdo zemře v soutěsce?

Brzy se ocitnou v sevření mezi hlavní perskou silou a těmi, kteří je obešli přes hory a vpadli jim do zad. V bezvýchodné situaci zachránil Leonidas větší část řecké armády tím, že ji odeslal pryč.

Sám učinil slib, že Thermopyly neopustí a bude krýt ústup vojáků. Slib i se svými muži dodržel. Sparťané ovšem v hrdinském boji nezůstali sami – připojilo se k nim i 700 Thespijců a 400 Thébanů.

Poslední marný odpor

V konečném boji proti perským uchvatitelům ukázali Sparťané a ostatní řečtí bojovníci největší možnou sílu, dovedenou až k zuřivosti. Většina obránců už v tu chvíli měla zlomené kopí a zabíjela Peršany mečem.

Pak ustoupili do úžin průsmyku, obešli hradbu a obsadili pahorek. Na tomto místě se bránili noži, pokud je ještě měli. Nakonec jen holýma rukama a zuby.

O kom se mluví v písních

V soutěsce padli všichni Leonidovi bojovníci i on sám. Prodali své životy za cenu zhruba 20 000 Peršanů, včetně dvou Xerxových bratrů.

Zatímco ovšem pro Spartu znamenala ztráta 300 válečníků úbytek 4 % její vojenské síly, Thespijci přišli o celou generaci mladých mužů.

Hrdinná porážka se stala předmětem velkolepých vyprávění – jenže spartští pěvci nějak opomínali zmiňovat své bratry z jiných řeckých měst.

Zapomenutí hrdinovéVzpomínkám na bitvu zasvětili Sparťané řadu veřejných oslav a přicházeli s nimi vždy, když někdo pochyboval o jejich obětavosti a statečnosti.

Postupem času se na jiné řecké obránce téměř zapomnělo a spartská verze události přešla i do psané historie, jak ji podal Herodotos o dvě generace později.

Mýtus o buldočí zarputilosti hrál Spartě do karet, protože řada protivníků se raději sklonila před jejich výhrůžkami, než by se stavěli na odpor.

Nejkrásnější ženy a neporazitelní bojovníci

Pověst neporazitelných vojáků měla jistý základ: Sparťané vyhrávali války díky dobré morálce, organizaci a dostatku času na trénink – pracovali za ně totiž výhradně otroci.

Mohli tak cvičit manévrování v jinak neohrabané falanze a po 150 let neprohráli jedinou velkou bitvu. Nebyli však žádnými nadlidskými válečníky:

Za nejlepší individuální bojovníky považovali Řekové muže z Argosu, zatímco Sparta prý oplývala výjimečně krásnými ženami.

Mýtus přežil dodnes

Sparťané se nikdy nechlubili řadou menších potyček, v nichž drtivě prohráli, ani okamžiky, kdy se jednoduše vzdali – jako během invaze na ostrově Sfakteria v roce 425 př. n. l., kde 400 jejich mužů tváří v tvář porážce raději složilo zbraně.

Spartští pěvci ovšem odvedli skvělou práci a mýtus o neporazitelnosti přežil dodnes.

Nejcennější porážka

Bitva u Thermopyl sice skončila porážkou vojsk vedených Leonidem, ale ve svém důsledku představovala obrovskou vzpruhu pro morálku Řeků a dopomohla k jejich konečnému vítězství nad Peršany v námořní bitvě u Salamíny (480 př.

n. l.) a o rok později v bitvě u Platají (479 př. n. l). Zdržení perského vojska během bitvy u Thermopyl navíc poskytlo čas na evakuaci obyvatel Athén.