Syn úspěšného otce, symbol války proti teroru. George W. Bush se pro mnohé zapíše do světových dějin jako odvážný politický jestřáb.

Škraloup týrání iráckých vězňů, vlna protiamerického postoje napříč světem i pálení amerických vlajek je druhou, odvrácenou stranou jeho působení.

George Bush mladší (*1946) platí v roce 2000 za milionářského synka bývalého prezidenta, historiky všeobecně vnímaného spíše pozitivně, George Bushe staršího (1924-2018).

Ač jej mnozí už předem zatracují, protože mimo rodinné struktury a naftařský průmysl nikdy pořádně nepracoval, nakonec se za ním republikáni sešikují a dovedou jej do tolik chtěného Bílého domu.

Američany osloví jeho kovbojský styl, křesťanské cítění i slib, že nebude zasahovat do dění v zahraničních zemích. To, jak se pletli, poznají už v roce 2001.

Alkoholové prozření

Bush se zapíše do dějin už svým prvním zvolením. Ziskem 271 volitelů se stává prezidentem s nejnižší volitelskou podporou (k zisku mandátu je třeba víc než 270 volitelů), volební výsledek dokonce musí potvrdit Nejvyšší soud.

S oblibou to pak u novopečeného prezidenta není nijak valné. O Bushovi se mluví jako o výtržníkovi, co má rád alkohol, za což je v mládí dokonce zatčen! S pitím přitom Bush končí krátce po svých 40. narozeninách.

Dle svých slov si totiž uvědomí, že alkohol neblaze „ovlivňoval jeho energii a vztahy s ostatními“.

Mrakodrapy jdou k zemi

Až po 4 letech si Američany skutečně získá a svůj mandát obhájí přesvědčivější většinou.

„Darem přímo z nebes“ jsou pro něj teroristické útoky islamistické skupiny Al-kájda 11. září 2001, kdy se budovy Světového obchodního centra v New Yorku po nárazu unesených letadel hroutí jako domečky z karet.

Ačkoliv je Bush barbarským činem naprosto šokován a okamžitě vyhlásí „válku proti terorismu“, někteří konspirátoři se domnívají, že za útoky stojí on sám! Proč? Prý, aby mu vzrostla popularita. To se skutečně stane, ovšem jen na čas.

Pálení amerických vlajek

Po vpádu do Afghánistánu, ve kterém jsou Spojené státy zabředlé dodnes, spouští Bush svou nejkontroverznější operaci v roce 2003. Na mušku si bere iráckého diktátora Saddáma Husajna (1937-2006) a záminkou pro invazi do Iráku se stává údajné vlastnictví zbraní hromadného ničení, biologických a chemických zbraní.

Na pomoc USA okamžitě přispěchá britský premiér Tony Blair (*1953). To, že odborná komise vyslaná do země žádné zbraně neodhalí, nikoho nezajímá. Spojené státy rozhodnou o invazi samy bez ohledu na mezinárodní právo.

Rychlé vítězství a snímky svržených Saddámových soch obletují svět. Zakrátko se přidávají další, mnohem šokující snímky a videa. Televizním divákům na celém světě jsou odhaleny záběry odporného mučení iráckých vězňů Američany ve věznici Abú Ghrajb.

Popularita Spojených států ve světe klesá na dno, v ulicích mnoha měst především Blízkého východu se pálí americké vlajky a podobizny Bushe.

V nemilost

„Jsou to pochybení jedinců,“ hájí počínání Američanů v zemi Bush, jenž se v Evropě stává terčem masivní kritiky. Pro Blaira znamená bezmezná podpora invaze politický konec. Pro Bushe nový začátek. Ještě v roce 2004 se stává osobností roku časopisu Time.

To, že invaze do Iráku uvrhne zemi do několikaletého chaosu, nikoho netrápí. Skandály se v Bushově případě kupí zejména ve druhém funkčním období, kdy získá přezdívku „vrchní vynašeč“ za údajné vyzrazení tajných informací médiím.

V roce 2005 je na něj v Tbilisi spáchán neúspěšný atentát. Mandát mu končí v roce 2008 a z úřadu odchází jako jeden z nejméně oblíbených prezidentů dějin. Podle 61 % profesionálních historiků je Bush mladší nejhorším prezidentem amerických dějin.