Skupinka maďarských jezdců překříží cestu bavorským legiím. Chce je schválně vyprovokovat k akci. Chvíli poté už Maďaři v čele s Dursakem a Bogatem vyrazí do útoku. Jejich koně rychle běží proti nepříteli, jakoby chtěli prorazit jeho řady.

Zasypou Bavory smrtícím deštěm šípů a pak se najednou rychle stáhnou. Než bavorská těžká jízda zareaguje, je po všem… 

 

V roce 896 zamíří na západ. Pečeněhové (kmen Oghuzských Turků) je vytlačují z jihoruských stepí, a tak musí hledat své sídlo jinde. Zamíří k Mojmírovi II. (†906), vládci Velké Moravy. „Poskytněte nám území, kde bychom se mohli usadit,“ žádají ho.

Mojmír souhlasí a dovolí jim usadit se v okolí řeky Tisy (dnes území Maďarska, Ukrajiny a Srbska). Tehdy už však Velkomoravské říše mele z posledního.

Mojmír II. se nedokáže shodnout se svým mladším bratrem Svatoplukem II. († asi 906). Místo bratrské lásky se mezi nimi rozpoutá boj. Maďarům je ale jejich území málo, chtějí víc.  

 

Zmatek se hodí do krámu 

Mojmír se v roce 900 smíří s východofranským králem Ludvíkem IV. Dítětem (893–911) a tím se přikloní na stranu protimaďarského tábora. Společně s Ludvíkem se chce postavit rozpínavému nepříteli.

Věří, že jejich vojska zvládnou. Maďaři zaútočí v roce 906 na Velkou Moravu. „Pravděpodobně v jediné bitvě, která se odehrála někde na Slovensku (snad u Nitry), bylo moravské vojsko úplně zničeno,“ píše historik Dušan Třeštík (1933–2007). V boji zřejmě umírá i Mojmír II. Jeho skon způsobí zmatek. Bavoři chtějí využít situaci ve svůj prospěch, rádi by znovu ovládli Panonskou marku (území na jih od Dunaje mezi řekou Enží a Vídeňským lesem).

Aby si své nároky pojistili, dosazují na velkomoravský trůn Svatopluka II. Jenže ani on nežije o moc déle. Bavoři náhle stojí proti Maďarům sami…   

 

Těžkopádná jízda má smůlu  

Bavorská výprava se chystá k rozhodujícímu útoku nedaleko dnešní Bratislavy. Je 4. července 907. Maďaři v čele s Dursakem a Bogatem nehodlají nečinně přihlížet přípravám svých nepřátel k boji. Rozhodnou se a na koních vyrážejí dopředu.

Za jízdy střílí z luků vyrobených z rohů, tzv. složených luků. Než se bavorská jízda, v jejímž čele stojí Ludvík IV. Dítě a bavorský markrabí Luitpold, vzpamatuje, část vojska padá na zem pod deštěm šípů. 

Krvácejí z mnoha ran.

Nejsou na takový způsob boje zvyklí. Těžkooděncům chvíli trvá, než se dají do pohybu. Nepřátelé jsou mnohem rychlejší. „Jsou všude, úplně všude,“ stihne vykřiknout jeden z umírajících Bavorů. „Maďaři napadali nepřátele zdaleka šípy.

Nedovedli se totiž tehdy utkávat v otevřeném boji, v pěší bitvě, šiku, bojovat zblízka mečem…Ale měli ve zvyku bojovat hned ustupujíce, hned dotírajíce a s pomocí nástrah,“ popisuje průběh bitky německý historik Johannes Aventinus (1477–1534).  

 

Bojovníci vyvraždí tábor 

Lstivost se maďarským vojákům vyplácí. Útočí z různých stran.

Nikdo z bavorských netuší, kde se zase v příští chvíli objeví. Nejsou proto schopní se bránit. 9. srpna 907 podle Aventina (většina pramenů uvádí datum bitvy 4. července 907, historik je ale posunuje o měsíc) zasadí Maďaři Bavorům poslední ránu.

Během noci se přeplaví přes Dunaj, kde v táboře nepřítele zavraždí Luitpolda.

Umírá i salcburský arcibiskup Theotmar, biskup Udo z Freisingu i Zachariáš ze Säben. O život přijde ještě 19 velmožů. Další den, 11. srpna 907 pobijí zbytky Bavorů, kteří se ve strachu ukryli na lodích na řece.

Je po všem…Vítězní Maďaři obsazují jih a jihozápad dnešního Slovenska. Území se stává součástí rodícího se uherského státu.