Každý rok se parta šťastlivců schází, aby společně zavzpomínali na nejhorší chvíle svého života. Chvíle, kdy zůstali trčet v bílém pekle, bez jídla, s mizernou nadějí na záchranu. Chvíle, kdy ze zoufalství okusili lidské maso.

Pád zastaví až ledovec

Na pověry nikdo z nich nevěří. Takže přesto, že jejich let na přátelský zápas do Chile nakonec, po peripetiích s neplánovaným přistáním v argentinské Mendoze kvůli bouřce, vyjde na pátek, 13. října 1972, nálada v letadle je skvělá.

Mladí uruguayští ragbisté z týmu Old Christians Club si házejí s míčem a vtipkují. A to až do té doby, kdy piloti v husté mlze špatně odhadnou polohu a uspěchají klesání.

V okamžiku, kdy začnou všechny kontrolky blikat jako o život a před očima posádky se náhle objeví útes, je už na jakýkoliv úhybný manévr pozdě. Náraz do skalisek otevře letoun jako konzervu. Nejprve se utrhne ocas a následně i obě křídla. To, co z letadla zbude, se nakonec zaboří do ledovce.

Touha (pře)žít

Z celkového počtu 45 lidí na palubě (40 pasažérů + 5 členů posádky) pád nepřežije 12 z nich. Další mají vzhledem ke svým zraněním před sebou maximálně pár dní. Ti, kteří vyváznou bez větších šrámů, nemají ale o moc lepší vyhlídky.

Jsou ztraceni kdesi v Andách, na argentinsko-chilském pomezí, jen s několika lahvemi vína a pár tabulkami čokolády. A také s rádiem, ze kterého se desátý den dozvědí, že pátrání po nich bylo ukončeno. To už je naživu jen 27 lidí. A bude ještě hůř.

Hrstka zásob brzy dojde a trosečníci tak musejí přistoupit k tomu, co už nějaký čas visí ve vzduchu. Vědí, že masa je všude dost, jenže patří jejich mrtvým kamarádům.

Zoufalá situace si ale žádá zoufalé činy, a tak za pomoci provizorních nožů začnou nakonec jeden po druhém odkrajovat kusy masa ze zmrzlých mrtvol. Vzhledem k tomu, že oheň je kvůli nedostatku dřeva a papíru vzácný, ho většinou jedí syrové.

Zázrak v Andách

Aby toho nebylo málo, tak sedmnáctý den se ve svahu nad vrakem utrhne lavina, ve které zahyne dalších 8 lidí. A další je následují. Na konci 60. dne už v mrazivé zemi nikoho živoří posledních 16 statečných.

Tři z nich – Antonio Vizintín, Nando Parrado (*1949) a Roberto Canessa (*1953) následně podniknou poslední zoufalý pokus o záchranu. Rozhodnou se přejít Andy a najít pomoc. Do cíle nakonec dorazí jen dva. Vyčerpaný Vizintín se po třech dnech vrátí zpět k vraku.

Canessa s Parradem ujdou v nadmořské výšce mezi 4000–6000 metry skoro 100 kilometrů, než na pokraji zhroucení narazí na pastevce Sergia Catalána. Ten dá sportovcům nejdřív najíst, pak kontaktuje úřady a ty rozjedou záchrannou akci.

Je 23. prosince 1972, když bílé peklo otevře své brány a propustí zbývajících 14 zajatců na svobodu. Je to den zázraku v Andách.