„Trpí epilepsií,“ shrne v roce 1888 lékař z Arles stav pacienta, kterého v noci přijali s vážným poraněním na hlavě. Tím není nikdo jiný než malíř Vincent van Gogh, který si při jednom ze svých záchvatů uřízl vlastní ucho.

Noční exces ale mohl skončit ještě mnohem hůř. Břitvu totiž předtím vytáhl na jiného malíře.

Posmrtné hvězdě impresionistické výtvarné scény Vincentu Willemu van Goghovi (1853–1890) právě odbilo dvacet let, když přijíždí do Londýna, kam je za odměnu přeřazen svým zaměstnavatelem, Goupilovou firmou s obrazy.

S očima otevřenýma novým příležitostem a srdcem na dlani je nizozemský rodák moderním anglickým městem doslova uchvácen.

Lví podíl na tom ale nemají jen viktoriánské domy a široké bulváry, ale především dcera jeho bytné, půvabná Eugenie Loyerová. „Miluji vás,“ vysloví se jednoho dne ženě s nadějí, že ta jeho city opětuje.

Nestane se tak, neboť dívka je již zasnoubena jinému. „Van Gogh zkusil všechno možné, aby toto zasnoubení překazil, ale neuspěl.

A s prvním velkou bolestí přišla i změna jeho osoby,“ uvádí americká autorka Lynnette Porterová s tím, že od té doby byl Vincent „pohublý, tichý a sklíčený“.

Propadne náboženství

Odmítnutí zafunguje jako spínač, který ve Van Goghově mysli otevře kaskádu psychických problémů. Útěchu nalezne pouze v Bibli, jíž od té doby listuje s fanatickou zarputilostí.

Nějakou dobu působí v Belgii coby kazatel u horníků s nimiž chodí sem tam i fárat, ale církevní zmocněnci jeho tvář umouněnou od popela považují za urážku kněžského úřadu a tak jej kazatelské funkce zbaví.

V tuto dobu začíná van Gogh malovat uhlem první nákresy a skici. Jako první si jeho talentu všimne mladší bratr Theo van Gogh (1857–1891), který má při pohledu na díla svého staršího sourozence jen slova chvály.

Neváhá a Vincentovi doslova vnutí peníze, aby se mohl malování věnovat intenzivněji.

Bezpečný přístav?

Van Gogh zprvu hledá inspiraci ve vesnických námětech, ale s prodejem svých obrazů nemá úspěch.

A nejen svých, jeho sklíčenost se čím dál tím více projevuje i v práci, kde je na ostatní hrubý a kolikrát potenciální zákazníky od koupi dokonce odrazuje slovy, že jde o „bezcenné umění“.

Zdali šlo o pokročilou prodejní techniku na bázi reverzní psychologie nevíme, jisté je, že jako obchodník je van Gogh k pláči, což dokládá i fakt, že za celý svůj život prodá jedinou svou malbu! A protože kšefty nejdou, přestěhuje se v 28 letech zpět k rodičům.

Domnění, že se v bezpečném zázemí dá dohromady, aby následně vyrazil vstříc životnímu štěstí se ukážou jako liché. Neustále se hádá se svým otcem, který už má dost jeho poblouzněných stavů a opakovaně mu hrozí ústavem pro choromyslné. A do toho se opět zamiluje – jak jinak než nešťastně.

Další zklamání

„Nikdy, ne, nikdy!“ zní odpověď ovdovělé sestřenice Kee Vos, když ji van Gogh v roce 1881 vyzná lásku a požádá o ruku.

V té době už je zřejmé, že na tom není psychicky dobře a ani jeho finanční situace si nic nezadá s francouzskou státní pokladnou v dobách těch nejhýřivějších Ludvíků.

Ačkoliv je Vincent následující měsíce ve snahách o získání ženiny náklonnosti velmi činný, k ničemu to nevede. Další přímý direkt do srdce znamená prohloubení jeho existenciální deprese a odjezd do nizozemského Haagu, kde doufá, že trochu pozapomene…

Mezi svými

Jeden pohled do zrcadla, druhý na plátno. Van Gogh právě maluje další ze svých slavných autoportrétů. Nečiní tak z ješitnosti, nýbrž proto, že zkrátka nemá dost peněz na to, aby mu někdo stál modelem.

Od března 1886, kdy nizozemský umělec zakotví u bratra v pařížské čtvrti Montmartre, do února 1888 vytvoří desítky autoportrétů.

Dvouletý pobyt ve francouzské metropoli využije i k seznámení se s tvorbou dalších post/impresionistů jako jsou Émile Bernard (1868–1941), Henri de Toulouse-Lautrec (1864–1901) či Paul Gauguin (1848–1903).

Nevydařené přátelství

Po dvou letech městského života se van Gogh cítí na dně. „Když jsem odešel z Paříže, byl jsem v ubohém stavu, zcela nemocen a takměř alkoholik,“ napíše o pár měsíců později v dopise příteli Gauguinovi.

Současně ho pozve do svého nového domku na venkově, kde jak doufá spolu budou i tvořit. Gauguin na nabídku kývne a nějakou dobu jim spolupráce, během níž od sebe navzájem čerpají inspiraci, jde skutečně od ruky.

Záhy ale kanvas jejich přátelství dostane první kaňky. Van Gogh touží po spřízněné duši, příteli, bratru ve štětci, zatímco starší Gauguin jejich společně strávený čas vnímá spíše jako prostor pro poučování méně úspěšného zelenáče.

Během jedné z jejich hádek v prosinci 1888 to dojde tak daleko, že van Gogh na svého přítele vytáhne břitvu! Gauguin stačí utéct a Vincent si pak v záchvatu zoufalství upižlá ucho, které následně zabalí do novin a dá prostitutce v místním nevěstinci. Po této epizodě je hospitalizován v léčebně.

Práce jako lék

Když se chce Van Gogh v lednu 1889 vrátit z nemocnice zpět do svého domu v Arles, najde jej úředně zapečetěný.

O příhodě s břitvou se totiž brzy doslechne celé městečko a místní ze strachu před dalšími podobnými incidenty sepíší proti dalšímu setrvání van Gogha v jejich sousedství petici.

Chvíli bydlí i jakéhosi lékaře, ale pak se nechá dobrovolně hospitalizovat v Saint-Rémi. Zde namaluje své nejslavnější obrazy, například Hvězdnou noc či Kosatce. Pobude zde přesně rok. Pak se odstěhuje do města Auvers-sur-Oise u Paříže.

Narůstajících depresí se ale nezbaví a v červenci 1890 proti sobě namíří revolver.