Mongolové vyženou ve 13. století turecké kmeny na západ až na území kolem dnešního města Konya ve středním Turecku. Hranici mezi novými osídlenci a Byzantskou říší vytvoří řeka Sakarya. Křesťané a muslimové spolu zpočátku v klidu obchodují. Ovšem idylka netrvá dlouho…
Turecký vůdce Osman I. (1258–1326) jako zdatný válečník pochopí, že se křesťanům může postavit silou. Plení byzantská území, což si tamější císař Andronikos II. (1259–1332) nemůže nechat líbit. Posílá proti vetřelcům armádu o síle 2000 mužů, aby je vyhnala.
Jenže Turci mají více než dvojnásobnou přesilu a byzantské vojsko 27. července 1302 porazí v bitvě nedaleko Nikomédie (dnešní Izmit na severozápadě Turecka).
Následně obsadí Bythýnii (na severovýchodě Turecka), která se stává centrem vznikající Osmanské říše. Osmanův nástupce Orhan I. (1281–1362) upevňuje vnitřní správu státu, zavádí osmanskou měnu a posiluje vojsko. „V tomto vývoji osmanské armády lze vidět vliv bojovné náboženské ideologie, která měla za cíl dobytí světa nevěrců,“ uvádí současný francouzský historik Frédéric Hitzel.
Setne mu hlavu
Orhan i jeho následovník Murad I. (1326–1389) pokračují v bojích proti Byzantské říši. Daří se jim dobývat další a další města. V roce 1371 porazí u řeky Marica (v dnešním Ŕecku) spojenou armádu Srbů a Bulharů.
Nepřátelské koalici se postaví také v červnu 1389 na Kosově poli (nedaleko dnešní kosovské Prištiny). Srbský bojovník Miloš Obilić (†1389) zraní v předvečer bitvy tureckého sultána, který záhy umírá. Vypadá to, že smrt vojevůdce znamená pro Turky konec.
Opak je však pravdou. Muradův nevlastní syn Bajezid I. (asi 1354–1403) se do čela osmanské armády postaví dřív, než v jejích řadách vypukne panika.
V nastalém boji pomstí sultánovu smrt, když zajme srbského knížete Lazara Hrebeljanoviće (* asi 1329) a nad Muradovým tělem mu 28. června 1389 setne hlavu. Bajezidovým dalším dobyvatelským choutkám ale udělá čáru přes rozpočet turkický vládce Tamerlán († 1405), který osmanského vládce v červenci 1402 v bitvě u Ankary zajme a na svobodu už ho nepustí.
Bajezidův syn Mehmed I. (1382/1390–1421) a vnuk Murad II. (1404–1451) navážou na úspěchy svých předchůdců a zálusk si začínají dělat i na samotné centrum Byzantské říše – Konstantinopoli.
Válečnou výpravu s cílem ji dobýt však zorganizuje až další z tureckých panovníků.
Vojáci plení Konstantinopoli
„Čeká nás krutá a potupná smrt,“ šeptají si křesťané, kteří si 29. května 1453 vybrali jako své poslední útočiště chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli. Ani mohutné zdi svatostánku je neochrání před řáděním Osmanů… Obrovská turecká armáda čítající zhruba 200 000 mužů obléhá město od 6. dubna 1453. K branám Konstantinopole ji přivede mladý sultán Mehmed II. (1432–1481). 29. května dává povel k dalšímu útoku a konečně se mu podaří prolomit hradby.
Tři dny jeho vojáci plení město. Byzantská říše je v troskách, z Konstantinopole se stává Istanbul a Mehmeda II. neopouští touha dobývat další území. Své výboje směřuje na Balkán.
Už o tři roky později zamíří k Bělehradu, kde ho však zastaví sedmihradský kníže János Hunyadi (asi 1387–1456). Další ránu mu v roce 1462 zasadí kníže Vlad III. Dracula (1431–1476). Ovšem v Malé Asii a Řecku se Mehmedovi daří.
Roku 1480 pak osmanská armáda zaútočí na Itálii, její tažení ale o rok později ukončí sultánova smrt.
Překvapí je sněhová nadílka
Rozšířit území své říše se chystá i sultán Sulejman I. (1494–1566), přezdívaný Nádherný. Osmané znovu zamíří do Evropy a na podzim 1529 se dostanou až k hradbám Vídně. V rakouské metropoli panují velké obavy.
Podaří se město uhájit? Jeho obranou je pověřen rakouský vojevůdce Mikuláš ze Salmu (1459–1530). Uspěje 70letý stařec?
Vždyť úkol odrazit 120 000 armádu by nebyl snadný ani pro výrazně mladšího válečníka. Mikuláš si přesto ví rady. Do sklepů u hradeb dá nalít vodu a hlídky sledují její hladinu.
Jakmile dojde k jejímu pohybu, je jasné, že nepřátelé kopou pod hradbami tunely pro uložení střelného prachu, aby opevnění vyhodili do povětří.
Obránci se jim v tom snaží všemožně zabránit. „Do útoku!“ nařizuje konečně 14. října 1459 Sulejman I. a Turci se vrhají vpřed. Marně. Zásobování osmanské armády v tu dobu už výrazně vázne a vojáci mají hlad.
A když navíc napadne sníh, rozhodne se Sulejman I. od dalšího obléhání raději upustit.
Velitelova hlava jako trofej
Klidu si však Evropa moc dlouho neužije. Již v roce 1565 obklíčí osmanská flotila se 40 000 válečníky ostrov Malta a maltézští rytíři musejí napnout všechny síly, aby toto nebezpečí zažehnali.
Papež Pius V. (1504–1572) vzápětí pochopí, že porazit tak mocného nepřítele se podaří jenom společnými silami. Roku 1571 proto zakládá Svatou ligu, kterou tvoří Španělsko, Benátky a Janov. Úkolem této koalice je vyhnat dotírající Osmany ze Středomoří.
K rozhodujícímu střetu dochází 7. října 1571 poblíž Lepanta na řeckém pobřeží. „Bude to snadné,“ myslí si turečtí velitelé, když uvidí na moři nepřátelské galeasy, původně obchodní lodě přestavěné na válečné.
Vrhnou se na ně, ale odpovědí je jim mohutná kanonáda z děl. Něco podobného nečekali.
Nastává krvavá řež, v níž přichází o život i turecký velitel Ali Paša. „Nabodněte jeho hlavu na kopí,“ napadne kohosi z námořníků Svaté ligy. Když to zjistí Osmané, jejich bojová morálka prudce klesne a Svatá liga nakonec v bitvě vítězí.
Přichází další debakl
O století později je však zase všechno jinak – Turci znovu začínají hrozit. V letech 1669–1670 úspěšně dobývají Krétu a poté zamíří do nitra Evropy.
Dostávají se až na území dnešního Polska, kde si však s nimi v roce 1673 hladce poradí budoucí polský král Jan III. Sobieski (1629–1696). O deset let později se pak osmanská armáda opět objeví u Vídně.
Tentokrát jí velí velmi schopný Kara Mustafa Paša (1634/1635–1683) a zdá se, že rakouská metropole padne. V nejtěžší chvíli ji však přispěchá na pomoc Sobieski se svojí husarskou jízdou.
12. září 1683 vypuká bitva, v níž dlouhým obléháním unavení Turci nedokážou vzdorovat mužům polského krále.
Vezmou nohy na ramena a Sobieski si své vítězství jaksepatří vychutná. „Vídeň odolala jedině díky mně,“ prohlásí a získává právo vzít si svoji kořist z nepřátelského tábora. Osmanská říše tak utrpí další debakl.
