Je to suverénně největší nehoda vysokorychlostního vlaku všech dob a také nejhorší železniční neštěstí, jaké kdy v poválečném Německu zažili. Do té doby klidné městečko Eschede se rázem stává symbolem smrti. Řetězec událostí, vedoucí ke katastrofě, dodnes budí rozpaky.

Datum, které Němcům navždy uvízne v paměti, je 3. červen 1998. Ten den krátce před šestou hodinou ranní vyrazí vysokorychlostní vlak InterCity Express 884 Wilhelm Conrad Röntgen z hlavního nádraží v Mnichově.

Konečná stanice? Hamburk. Na palubě má v tu chvíli skoro 300 lidí Ukazatel rychlosti rychle šplhá ke 200 km/h, kterou německý kolos, do té chvíle známý svým komfortem, luxusem a rovněž bezpečností, sviští krajinou od jedné zastávky ke druhé.

Nemůžu ho jen tak zastavit!

Pohodová cesta končí krátce před jedenáctou hodinou dopolední, kdy několik pasažérů zneklidní podivný rámus. Přijde jim, jakoby vlak jel po kamení.

Ve skutečnosti na jednom z kol prvního vozu za lokomotivou praskne ocelová obruč, obepínající gumovou vložku kola, vymrští se nahoru a prorazí podlahu vagónu. Průšvih je na světě, ještě je ale čas ho zažehnat.

Jeden z cestujících si zaklíněné obruče všimne, za záchrannou brzdu si ale zatáhnout netroufne. Místo toho vyrazí upozornit průvodčího. A to je osudová chyba. Chvíli trvá, než ho ve vlaku najde a ani muž v uniformě nehodlá jen tak zastavit vlak.

„Nejdřív si to místo prohlédnu, takové jsou předpisy,“ zdůvodňuje svoje rozhodnutí.

Problém už vyřešit nestačí

Jenže to nestihne. Než stačí na místo dojít, narazí před nádražím v Eschede uvolněné železo do výhybky, její část se utrhne, vystřelí do podvozku vagonu, což vůz neustojí a vykolejí. Běžná cesta německého Expressu se tím mění v katastrofu.

Vlak se v tu chvíli řítí rychlostí 200 kilometrů za hodinu. O pár setin vteřiny později je tragédie dokonána. Vykolejená část podvozku prvního vagonu naráží do další výhybky, která pod projíždějící soupravou mění směr.

Třetí vagon je tím prudce vyhozen z kolejí a zadní částí naráží do pilíře silničního dvousettunového mostu, který se krátce na to zřítí přímo na trať. První trojice vozů (už bez odpojené lokomotivy) se zastaví kousek za ním.

Poslední vagon, který ještě stihne pod mostem projet, je ten s číslem 4. Následně se ale vykolejený převrátí na bok. Pátý vagon zasáhnou trosky asi v půlce, šestý je pod nimi uvězněn kompletně.

Smrt přijde okamžitě

Další vagony vykolejí a postupně narážejí do zbytků mostu a pak do sebe až se navrší do desetimetrového valu. Jako první se na místo přiženou obyvatelé nedalekých domků. Oblak prachu a bílé trosky vagonů svítí do dálky.

První hasičský vůz dorazí krátce po jedenácté. Nakonec se tu troskami brodí přes dva a půl tisíce lidí. Dřou bez odpočinku dva dny a dvě noci. Z toho, co během nic zažijí, se jen těžko vzpamatovávají.

Ze změti plechu, železa a betonu vytahují ošklivě pomlácená těla bez života. Většina naštěstí netrpí. Smrt je okamžitá. Konečný počet obětí se nakonec zastaví na čísle 101. Dalších 88 lidí končí s těžkými poraněními v nemocnici.

Osudové zpoždění

A to jich mohlo být ještě daleko víc, nebýt šťastné souhry okolností v nešťastné chvíli.

Pouhé dvě minuty před tragédií projede úsekem kolem mostu v protisměru InterCity Express 787. Jede o minutu dřív, zatímco havarovaný Wilhelm Conrad Röntgen má minutové zpoždění.

Kdyby oba vlaky jely přesně podle jízdního řadu, míjely by se právě v onom osudném místě.