Společnost Cargill je celosvětovým pojmem. Vždyť je to největší americká soukromá firma produkující potraviny. A zdaleka nejen to, dodává krmivo pro zvířata a také suroviny pro řetězce rychlého občerstvení.
Od roku 1986 společnost ztratila pouze dvakrát první pozici v žebříčku největších soukromých společností ve Spojených státech.
Od roku 1946 se sídlo společnosti nachází na zámku v Minnesotě. Nejedná se o žádnou pastoušku, mezi 63 místnostmi, 17 koupelnami a 13 krby pobíhá čtyřicet manažerů, podílejících se na chodu společnosti.
Příběh tohoto rodinného podniku je příběhem několika generací jednoho klanu. Už zakladatel potravinářského gigantu William Wallace Cargill (1844–1909) byl neobvykle odvážný, kreativní a odhodlaný a své geny a schopnosti dokázal předat dál.
Cesta k bohatství
Psal se rok 1839, když se na Long Islandu skotský kapitán William Dick Cargill (1812–1892) oženil s jistou Ednou Davisovou (1818–1887).
Edna si nepřála, aby děti šly ve stopách jejího muže, a tak je hodlala vychovávat co nejdále od pobřeží. William Wallace se narodil v roce 1844 jako třetí ze sedmi synů v rodině Cargillů. Dětství strávil na farmě v Dzhansville a dospíval v době občanské války.
Na rozdíl od starších bratrů do války nenarukoval, přesto ho to táhlo z domova pryč a v roce 1865 opustil rodný Wisconsin. Poté se usadil v Iowě, kde zahájil vlastní podnikání.
Vítězství Severu nad Jihem uvolnilo z otroctví velké množství pracovních sil, následný poválečný rozvoj pak vytvářel i nová místa. Zvláště v centrálních částech USA se rozšířily farmy a dopravní infrastruktura.
Prozíravý William využil těchto příležitostí a vybudoval sklad obilí u železniční stanice v Conoveru na okraji Iowy. Systém jeho podnikání byl prostý: Cargill nabídl zemědělcům prostor pro skladování obilí, za což mu zaplatili provizi.
William rychle pochopil, že logistika se stala klíčovou oblastí v rychle se rozvíjející zemi. Pozorně sledoval vývoj železniční sítě a vytváření maloobchodních prodejen na nových trasách.
Do roku 1890 společnost vlastnila stovky siláží, které pojaly asi 4,3 milionu tun obilí.
Rodinná válka
William se vrátil do Wisconsinu a oženil se zde s Ellen Theresou Stowellovou (1853–1940), která mu postupně povila tři děti: Ednu Claru (1871–1963), Williama „Willieho“ Samuela (1878–1951) a Austena (1888–1959).
V roce 1909 William Cargill zemřel a zanechal po sobě rostoucí, avšak silně zadluženou společnost. Rok před svou smrtí zahájil projekt rekonstrukce dopravní infrastruktury v pusté Montaně, který nakonec nevyšel.
Aby se situace zachránila, věřitelská komise rozdělila podnik na dvě části. Willy se zabýval řešením finančních problémů a John MacMillan (1869–1944), manžel Edny Clary, dostal na starost rostoucí produkci obilí.
První neuspěl, ale druhý ukázal pozoruhodné schopnosti. Za spojence si vzal Austena a společně se jim podařilo Willyho vyloučit z podnikání. Od té doby je kontrola nad společností soustředěna do rukou potomků MacMillanů a nejmladšího syna zakladatele.
Výbušný šéf
John MacMillan byl mužem na svém místě. Během šesti let se mu dařilo stabilizovat obchod a následná první světová válka jeho podnikání ještě více rozvinula. Nemálo amerických zemědělců totiž rukovalo do armády a cena obilí strmě stoupala.
Díky dodávkám do Evropy a armádním objednávkám se Cargill oddlužil již v roce 1915. Po konci války začíná období rychlého růstu společnosti.
Otevírá kancelář v New Yorku, získává přístavní zařízení a přebírá jednoho ze svých konkurentů – Taylor And Bournique, Co. Maximální využití dálnopisu umožňuje obchodníkům rychleji reagovat na výkyvy trhu.
V roce 1929 se v Argentině objevuje první zámořská pobočka společnosti. Dokonce i Velká hospodářská krize, která snížila ceny obilí, pomohla společnosti Cargill posílit její pozici. Společnost kupovala osamocená levná sila.
V roce 1936 jsou všechna aktiva spojena pod značkou Cargill, Incorporated. Ve stejném roce se prezidentem společnosti stal John Macmillan Jr. (1895–1960).
Na rozdíl od svého otce byl výbušné povahy a mnohdy se dostával do konfliktů s obchodními partnery i se státními institucemi. Nicméně během jeho velení poprvé společnost dosáhla tržby jedné miliardy dolarů.
Vzhůru na moře
Koncem třicátých let společnost plánovala vytvoření vlastního obchodního loďstva, avšak druhá světová válka tyto ambice zhatila. Přesto MacMillan s loďařstvím zkušenost získá.
Navzdory minimálním zkušenostem vyhrál výběrové řízení na stavbu ropných a plynových tankerů pro americké námořnictvo. Během válečných let z loděnice Cargill vyplulo osmnáct lodí a čtyři remorkéry.
Druhá světová válka, na rozdíl od té první, měla na firmu negativní vliv, proto ji bylo potřeba v mnohých ohledech restruktualizovat.
Hned po válce se ovšem MacMillanovi podařil dobrý krok, když do portfolia společnosti zařadil produkci krmiva pro hospodářská zvířata a sóji. To se ukázalo být výnosným tahem na rozdíl od výroby spotřebního zboží.
Od Brežněva k Husajnovi
Konec padesátých let byl pro společnost Cargill ve znamení vážných ztrát. V roce 1957 zemřel Austen Cargill a o tři roky později John Macmillan Jr. Chvíli poté jeho mladší bratr Cargill Macmillan (1900–1968) prodělal mrtvici.
Firmu neměl kdo řídit, protože mladší generace klanu se shodla na tom, že nikdo z nich zatím nemá dostatečné zkušenosti s řízením tak velkého podniku. Šéfem se tak poprvé stane člověk stojící mimo rodinu, manažer Erwin Kelm (1911–1994).
Za jeho vedení společnost proniká i na východní trhy. Protože během studené války panovala spousta restrikcí, obilí do Sovětského svazu bylo vyváženo prostřednictvím dceřiných společnosti.
V sedmdesátých letech v éře uvolňování napětí se byznys s Moskvou rozjel už naplno. Sovětské zemědělství bylo totiž značně neefektivní, a tak Kreml musel za valuty importovat nemalé množství obilí ze Západu.
Čtvrtina tohoto objemu pocházela právě ze sýpek společnosti Cargill. Kromě Sovětského svazu firma vyvážela i na Castrovu Kubu nebo do Husajnova Iráku.
Exkurze na jatka
V roce 1975 se šéfem podniku stal Whitney MacMillan (* 1926) a od té doby společnost postupně, ale nezadržitelně roste. Podniká i v chemickém průmyslu nebo ve finančních službách, gros její činnosti však zůstalo v potravinářství.
Tu a tam se ovšem objeví i ztráty, například na ruských cenných papírech společnost prodělala 200 milionů dolarů. Klan nikdy neměl v lásce média, ovšem v éře, kdy sdělovací prostředky hrají významnou úlohu, je nemohl ignorovat.
První pokus o mediální aktivitu proběhl po druhé světové válce, kdy společnost byla obviněna z nepoctivosti. Tehdy byly natočeny dva dokumentární filmy, které v příznivém světle popisovaly život klanu a existenci společnosti.
Cargillové a MacMillanové až do devadesátých let příliš neinvestovali ani do reklam. Až v roce 1999 se jejich logo objevilo na zápasech NFL a s nástupem nových médií se firma v tomto ohledu stala flexibilnější.
Například v roce 2011 byli novináři pozváni na exkurzi na jatka, kde poté zástupci firmy několik hodin čelili nepříjemným dotazům týkajícím se především ochrany zvířat před utrpením.
Soukromí vlastníků firmy a celého klanu však nadále zůstává zahalené mnoha tajemstvími.
