Na nebi lze více či méně často pozorovat ty nejnádhernější přírodní úkazy. Už jste je někdy spatřili?
Polární záře
O co jde: světelné úkazy, probíhající v zemské atmosféře
Mezi nejkrásnější přírodní krásy patří polární záře. Světelný úkaz, který probíhá v atmosféře ve výšce od 80 do 100 km.
Poprvé označil polární záři francouzský hvězdář, filozof a kněz Pierre Gassendi v roce 1621. Její jméno vzniklo složením jména římské bohyně úsvitu Aurory a řeckého výrazu pro severní vítr – boreas.
Tento nádherný úkaz vzniká vlivem nerovností v magnetickém poli Slunce. Sluneční skvrny totiž vyvolávají obrovské erupce částic protonů, elektronů a dalších částic, které následně letí vesmírem.
Když se pak setkají s magnetickým polem Země, střetnou se s atomy v zemské atmosféře a dojde k jejich rozsvícení. Můžeme je většinou pozorovat v podobě světelných pruhů, oblouků nebo spirál, které hýří všemi barvami, od růžové, červené a fialové po bílou.
Polární záře jsou nejlépe viditelné v polárních oblastech, nejčastěji v Kanadě, na Aljašce nebo ve Skandinávii.
Zelený paprsek
O co jde: zelené světlo, vycházející při východu nebo západu Slunce
Tento optický jev se objevuje při zapadajícím nebo vycházejícím Sluncem, kdy je během velmi krátkého okamžiku možné zahlédnout jasné zelené světlo. Úkaz se projevuje hlavně v momentě, kdy je jasná obloha a slunce zrovna zapadá za horizont.
Záblesk způsobují vrstvy atmosféry Země, které se chovají jako hranol a lámou světlo. Zatímco červené a žluté paprsky jsou v daný okamžik už za obzorem, zelenou, modrou a fialovou barvu lze ještě několik vteřin pozorovat.
Není nic překvapivého, že na tento úkaz upozornili především námořníci, kteří trávili dlouhý čas na moři.
Parhelium
O co jde: skvrny, které se tvoří po obou stranách Slunce
Parhelium se také nazývá vedlejší slunce či paslunce. Patří mezi jeden z tzv. halových jevů, které vznikají na slunci nebo měsíci. Na první pohled vypadá jako skvrna, která se nachází vedle Slunce.
Velmi často se objevuje ve dvojici s podobnou skvrnou na opačné straně. Tento přírodní úkaz vzniká lomem paprsků světla, které procházejí bočními stěnami ledových krystalků, jež mají tvar destiček. Nejčastěji bývají duhově zbarvené.
Je-li slunce právě na horizontu, jsou vedlejší slunce viditelná ve vzdálenostech 22° přímo na malém halu, s rostoucí výškou se vzdalují.
Oblaky mamma
O co jde: druh bouřkového mraku typu cumulonimbu
Culumonimbus patří mezi bouřkové mraky, které se nachází ve velkých výškách kolem 5 až 15 km. Oblaky mamma je jedním z druhů připomínající ženská ňadra, která jako by visela ze spodní strany bouřkového mraku.
Tvoří se především v letním teplém a bouřkovém počasí ve vyšších vrstvách atmosféry. Jejich horní část má typický tvar kovadliny. Většinou se tyto mraky objeví jako jev ustupující síly bouře a rozpadu oblačnosti do cirrů.
Autocumulus lenticularis
O co jde: čočkovitý tvar mraku typu lenticularis
Tyto mraky mají typický čočkovitý tvar bílé až tmavě šedé barvy, takže je v minulosti často lidé považovali za UFO. Většinou se vyskytují ve výškách od 2 do 7 km, přičemž jsou navzájem oddělené a uspořádané do řad v jednom nebo ve dvou směrech.
Vznikají hlavně při intenzivním proudění větru, který vane přes horskou překážku. Pro jejich zrod je potřeba dostatečné vlhkosti vzduchu. Nejčastěji jsou k vidění hlavně v závětří hor v Andách, Himálaji, ale také v Krušných horách. Úchvatné jsou jejich okraje, které se třpytí a získává perleťový lesk.
Duha
O co jde: barevný oblouk, který vzniká při dešti
Duha patří zřejmě k nejkrásnějším optickým jevům. Na obloze ji můžeme spatřit jako skupinu barevných oblouků, které vznikají lomem a vnitřním odrazem slunečního a měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře.
Vědecky duhu popsal v polovině 17. století Isaac Newton, který prokázal, že když paprsek světla prochází skleněným hranolem, láme se a vytváří spektrum barev.
Světlo pak za deště nebo mlhy prochází každou jednotlivou kapkou. Velikost oblouku závisí na výšce slunce nad obzorem a výšce pozorovatele. Pokud se člověk nachází např. v balónu, může spatřit duhu i jako celý uzavřený kruh.
Od vnějšího okraje duhy směrem k vnitřnímu plynule přechází v pořadí: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá až fialová.
Koróna
O co jde: plynná horní vrstva sluneční atmosféry
Kolem slunce nebo měsíce se občas objevuje jeden nebo více světlých prstenců. Ty vznikají, když světlo od těchto těles prochází tenkou vrstvou oblačnosti tvořené vodními kapkami.
Korónu tvoří žhavé plyny unikající z fotosféry slunce, které svítí zhruba stejně jako měsíční úplněk a je pozorovatelná při úplném zatmění slunce. Někdy je koróna bělavá, jindy zase intenzivně duhově zbarvená.
Vzniká ohybem světla na drobných kapičkách vody, které jsou obsaženy v oblacích, mlze či kouři. Vysvětlení tohoto jevu na základě ohybu světla podal v roce 1852 francouzský fyzik Emil Verdet.
Irizace
O co jde: částečná koróna, která vzniká ohybem světla na vodních kapkách
Irizace se projevuje jako barevné skvrny, které jsou roztroušené po oblaku nebo jako barevný lem na okraji mraku. Irizace se projevuje jako perleťové zbarvení, v němž převládají červenavé a zelenavé odstíny.
Intenzivní irizací podléhá i vzácný druh tenkých oblaků vyskytujících se ve velkých výškách kolem 20–30 km, tedy ve stratosféře. Jejich perleťový jas se projevuje nejvýrazněji, jsou-li na soumračné obloze ještě osvětlovány paprsky z již zapadlého Slunce.
Malé a velké halo
O co jde: Pohledem přes zemskou atmosféru se okolo Slunce nebo Měsíce nachází řídký oblak tvořený krystalky ledu, který vlivem odrazu paprsků vytváří světelné jevy.
Halové jevy patří mezi optické jevy, které vznikají odrazem či průchodem slunečních nebo měsíčních paprsků drobnými ledovými krystaly v atmosféře. Aby k takovému úkazu došlo, musí mít krystalky ledu tvar šestiboké destičky nebo hranolu.
Jako první tyto jevy popsal Aristoteles. Ledové krystalky se nacházejí v jemných řasových oblacích ve výškách nad 6 km, mohou se však vyskytovat za chladu i v přízemní vrstvě ovzduší, což se děje nejvýrazněji na Antarktidě.
Fata morgána
O co jde: obraz vzdáleného objektu, který se zrcadlí ve vzduchu atmosféry
Název tohoto úkazu je odvozen od Morgany Le Fay, mýtické sestry anglického krále Artuše. Během faty morgány se předměty zdají být neskutečné a vypadají, že se volně vznášejí ve vzduchu.
Nejčastěji jsou pozorovány na místech, kde se nacházejí rozsáhlé rovné plochy, což jsou například pouště, polární oblasti nebo horská sedla, případně se vyskytují nad vodními hladinami po chladném ránu. Vzdálený objekt se zrcadlí kvůli teplotní inverzi. Na princip přišel již kolem roku 1650 Francouz Pierre Fermat.
Smog
O co jde: atmosférický jev, který vzniká lidskou činností
Také smog patří mezi atmosférické jevy, nevzniká ale přirozeně. Při velmi nízké vlhkosti má podobu vrstvy kouře. Jedná se o jev, během kterého je atmosféra obohacena o složky, při níž se v normální situaci nevyskytují a jsou pro lidské zdraví škodlivé.
Rozlišujeme dva druhy: redukční a oxidační. Redukční smog se skládá z městského a průmyslového kouře s mlhou a nejčastěji se vyskytuje v zimě s výraznými přízemními inverzními teplotami. Je v něm obsažen oxid siřičitý a další látky, které snadno podléhají oxidaci.
Sopečné oblaky
O co jde: Po výbuchu vulkánu se do ovzduší uvolňují nebezpečné a toxické látky.
Když vybuchne sopka, uvolní se do atmosféry obrovské množství částic popela a prachu, které se rozptylují po celé Zemi. Ty pak mohou obíhat kolem Země i několik let.
Jde o pohyblivou směs žhavých sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela s teplotou od 100 do 1100 °C. Když takový mrak prosvítí slunce, vypadá jako žhnoucí ohnivý kruh.
Jedná se o vůbec nejnebezpečnější projev vulkanické činnosti, která má na svědomí nejvíce lidských životů. Lidé umírají na následky vnějších i vnitřních popálenin a udušením horkým vzduchem a jemnými částicemi prachu.