Jen co Sókratés otevře domovní dveře, zavalí ho manželka Xantypa hromadou vyčítavých
otázek. V celých Athénách bychom těžko hledali obratnějšího řečníka, ale na vyřídilku
naštvané manželky je krátký i on.
I Sókratés má ale jenom jedny nervy, a tak jakmile si doma zařídí to nejnutnější, už zase vyráží rozmlouvat do ulic.
Někdo se bere z lásky, jiný pro peníze a starořecký filozof Sókratés (kolem 470–399) tak patrně
učinil kvůli tomu, aby se měl na stará kolena s kým hádat. Někdy toho ale bylo příliš. Neshody
navíc neměl pouze s chotí Xantippou, jejíž jméno později zlidovělo jako synonymum pro
hašteřivou ženu, podobně jako označení římských bohyň msty, Fúrií. Sókratés nenechal nit suchou
na sofistech, potulných mudrlantech, kteří podle jeho mínění využívali umění výmluvnosti ke
klamu a obelhávání, nikoli k odhalování pravdy, jak se to snažil on.
Vzdělání z ulice
Když je v Athénách svržena vláda 30 tyranů, může Sókratés konečně zase vyrážet do ulic. Je
nejvyšší čas. Doma už mu začínalo být horko. A bodejť by ne, má dvě manželky (polygamie byla
povolena zvláštním dekretem během peloponéské války s cílem zastavit populační úbytek) a jelikož
rozmlouvání na tržištích zrovna nevynáší, nemá prostředky na to si je prostřednictvím dárečků
udobřit. Navíc Xantippa je vyloženě hádavá povaha a konflikty jsou u nich na denním pořádku.
Jednou po něm dokonce hodí plný nočník, a to jenom proto, že se během hádky s druhou
manželkou Myrto odmítne postavit na její stranu. „Ideální manželství má dva předpoklady, muž
musí být hluchý, žena slepá,“ povzdechne si pojednou filozof. „Ve skutečnosti ho (Xantippa, pozn.
red.) tlačila hlouběji k jeho skutečnému volání tím, že dům a domov pro něj učinila cizím a
nesnesitelným. Vyhnala ho zpátky do ulic, ať si zde neužitečně klábosí. Tím z něj udělala velkého
pouličního filozofa,“ myslí si německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900).
Těžko na cvičišti…
Je přitom možné, že právě Xantippin konfliktní naturel byl přesně tím důvodem, proč si ji patrně až
o 30 let starší Sókratés vzal. V době sňatku je již v pokročilém věku, platí za nejmoudřejšího muže
v Athénách, a hledá proto nějakou výzvu, která by mu zamezila „zpohodlnět“. „Pokud chce být
jezdec nejlepší… vybere si řádně divokého koně… Když pak takové zvíře zkrotí, bude snadné
zvládnout jakéhokoliv dalšího koně… Proto jsem si vzal svou ženu,“ cituje Sókrata starořecký
historik Xenofón (kolem 430–354 př. n. l.). A nutno říct, že pro tyto účely si lépe vybrat nemohl.
Traduje se, že Xantippa byla jediným člověkem, který dokázal Sókrata v hádce udolat. Možná i
proto, že právo bylo obvykle na její straně. Ono neukázat se několik dní doma a pak přijít s
prázdnými kapsami není úplně znak ideálního manžela.
Hlavní je pravda
Může to znít podivně, ale Sókratés je chudý schválně. „Nikdy jsem od nikoho nepřijal žádné
peníze… Mám svědka pravd, které říkám. Je jimi moje chudoba,“ prohlašuje hrdě myslitel. Hledání
pravdy a moudrosti je prý jedinou odměnou, kterou by měl filozof chtít. Pro Sókrata je filozofie
posvátnou disciplínou, která by měla být prosta přízemních ekonomických zájmů. To je také jedním
z rozdílů mezi ním a sofisty, kteří si nechávají za svá učení platit. Hlavní odlišnost ovšem spočívá v
hodnotách, které vyznávají. Zatímco Sókratés je přesvědčen, že lze nalézt skutečnou pravdu, sofisté
přicházejí s relativizací veškerých hodnot. Nic pro ně není dané, všechno záleží na tom, jak se to
podá. Lpěním na pravdě si ale stárnoucí Sókratés nadělá mnoho nepřátel. V roce 399 př. n. l. se jeho
odpůrci spiknou a odsoudí jej k vypití jedovatého bolehlavu za to, že vymýšlí nové bohy a kazí
mládež. „Neplačte, drazí, umírat se má v klidu,“ prohlásí Sókratés s humorem sobě vlastním a pak
si obsah číše vlije do chřtánu.
