Co bychom si počali bez obyvatel starověkého Egypta? Vymysleli snad všechny vychytávky, bez nichž si náš život nedokážeme představit. Zubní pastu i cukrářské laskominky, vodní i sluneční hodiny. Které z jejich vynálezů využíváte právě vy?

Bez make-upu na ulici nelez!

Staří Egypťané věřili tomu, že stejně, jak vypadá tělo během života, bude vypadat i po smrti.

A protože líčení všeho druhu používali nejenom faraoni, ale hlavně mistři umělci, kteří malovali nalíčené i bohy, stal se dokonalý make-up součástí života každého Egypťana. Vždyť oči, zvýrazněné zelenými či černými líčidly, měly připomínat právě pohled bohů.

Muži i ženy se malovali stejně

Současně bylo líčení demonstrací bohatství. Opravdu kvalitní vonné oleje, krémy, rtěnky a stíny si mohli dovolit jen ti nejmovitější. Střední vrstva si musela vystačit s podomácku vyrobenými napodobeninami a bez make-upu se odvážila vyjít na ulici pouze lůza.

Líčení nebylo na rozdíl od současnosti především záležitostí něžného pohlaví. Muži se malovali úplně stejně jako ženy.

Všichni chtěli vypadat jako Re

V každé egyptské domácnosti jste našli směs zvanou kohl. Prapůvodní stíny kolem očí měly bohaté uplatnění. Věřilo se, že výrazné černé zbarvení kolem očí odrazuje mouchy a další otravný hmyz. Pomocí kohlu si své oči zdobí jistě i bůh Slunce Re.

A už dědové tvrdili, že takto výrazně nalíčené oči brání zlu, aby se dostalo do lidské duše.  Určitě není náhodou, že z původního složení kohlu vycházejí i dnešní kosmetické firmy.

Cože, vy nemáte paruku?

Člověk, který měl na hlavě své vlastní vousy a vlasy, vypadal ve starověkém Egyptě více než podezřele. Starousedlíci, ženy i muži, si totiž své hlavy vyholovali.

Za prvé kvůli tomu, že jim bylo pod bohatým porostem horko, a pak tu byli bohové, kteří byli vyobrazováni bez vlasů. Protože však s holými hlavami nevypadali staří Egypťané dostatečně sexy, pořizovali si drahé paruky. Výjimku tvořili jen kněží a chudí dělníci.

Při holení zákazníci klečeli

Lazebníci měli napilno. Své řemeslo provozovali v domech svých zákazníků a bylo to tenkrát docela zajímavé pokoukání. Klienti a klientky totiž při holení klečeli.

Mistři kadeřníci nejdříve jejich kštici (v případě mužů i vousy) zvlhčili mastí, teprve potom vzali do ruky dokonale nabroušenou břitvu s bronzovou čepelí.

Dnešní vody po holení sice tehdy ještě neexistovaly, přesto měli Egypťané své vlastní prostředky na zklidnění holením podrážděné kůže. Tehdejší vodu po holení vyráběli z oleje a hořkých mandlí.

Na denní nošení měli „čepici“

Uctívanou profesí tehdy byli vlásenkáři. Paruky z lidských vlasů (jen výjimečně z vlny) šly na odbyt dlouhá staletí. Krátké paruky, ne nepodobné obyčejné čepici, byly určeny k dennímu nošení.

Luxusnější polodlouhé či dlouhé paruky si Egypťané nasazovali na hlavy jen při výjimečných příležitostech.

Osvěžte si dech větrovými bonbony!

První cukráři světa se objevili v Egyptě zhruba v roce 3400 př. n. l. Za cukráře bychom je, pravda, asi označovat neměli. Základem tehdejších laskominek totiž byl med od divokých a později domácích včel. Cukr jako takový Egypťané ještě neznali.

Cukráři však znamenali záchranu pro všechny majitele zkaženého dechu, což byla v zemi u Nilu většina populace. Speciální větrové cucací bonbony vznikly vařením různých bylinek, koření, kadidla, myrhy a skořice.

Poté, co do vzniklé směsi přidali med, vznikly pastilky podobné dnešním bonbonům.

Zloději měli smůlu

Přemýšleli jste někdy při zamykání bezpečnostních dveří nad tím, která civilizace jako první objevila zámek na dveřích? Odpověď je jednoduchá: Egypťané.

Dokonce si mohli vybrat ze dvou stejně spolehlivých typů – dřevěného a kovového, a to pravděpodobně už na přelomu 12. a 13. století před naším letopočtem.

O nejstarších klíčích, které byly objeveny, historici dokonce tvrdí, že sloužily svému účelu už kolem roku 3000 př. n. l.

Zámek byl jen zvenčí

Dřevěné zámky byly v módě zejména za vlády faraona Ramesse II. (vládl v letech 1279–1213). Jsou známy pod názvem balanové zámky. Dřevěné zavírací špalíčky totiž nápadně připomínaly korýše balanus balanomorpha, tzv. mořské žaludy.

Zajímavostí bylo, že zámky byly umístěny na dveřích jen zvenčí, na závoře. Dřevěný klíč se zasunul do závory, jeho zvednutím se vysunuly zavírací špalíčky. Pán domu pak závoru vytáhl společně s klíčem.

Kovové klíče museli nosit na ramenou

Archeologové zjistili, že kovové závory a bronzové klíče byly používány již okolo roku 1400 př. n. l. Tehdy by si málokdo vsadil na to, že jednou budou na našich dveřích právě kovové zámky.

Vždyť klíče byly tak velké a těžké, že je i silní chlapi museli občas nosit na rameni. Později si Egypťané dávali o něco lehčí klíče na popruhy a řetězy.

Už sis vyčistil zuby?

Lidé, kteří si čistí chrup, jsou k vidění na zhruba 5000 let starých malbách. Asi vás v této souvislosti neudiví, že nejstarší recept na zubní pastu, jenž je uložen v Národním muzeu ve Vídni, pochází ze 4. století př. n. l. právě z Egypta.

Na papyru, na němž je receptura napsána, je uvedena i informace, že se jedná o cestu, jak si zachovat bílé a zdravé zuby.

Kvalitu výsledného prášku, z něhož při použití slin vzniklo cosi podobného našim pastám, nedávno složili hold i účastníci jednoho ze zubařských koncilií ve Vídni.

Pod taktovkou boha Thovta

V jednom Egypťané první nebyli, předběhli je Sumerové. První znaky, z nichž se vyvíjelo klínové písmo, se objevily kolem roku 3300 př. n. l. ve městě Uruku v Dolní Mezopotámii. Egyptské hieroglyfy se objevily až o dvě století později.

Legendy praví, že jejich stvořitelem byl patron všech písařů, bůh Tovt. I díky tomu přijali Egypťané novinku za svou, když se jedná o boží vůli. Na druhou stranu, těžkou hlavu si s tím nedělali. Obyčejný lid tu nebyl proto, aby uměl psát.

Od toho byli vyškolení písaři. O čtení hieroglyfů se zase stejnou měrou postarali kněží a faraonové. Součástí slavnostních náboženských rituálů bylo vystoupení faraona, který recitoval posvátné texty ze starých papyrů.

Když má monopol král

Byly doby, když v močálovitých oblastech nilské delty rostl zvláštní les. Tvořily ho 5–6 metrů vysoké rostliny zvané šáchor, nebo papyrus. U takového lesa vznikly celé vesničky lidí, kterým se říkalo trhači papyru. Nebylo to bezpečné živobytí.

V mělké vodě mezi vysokými rostlinami jim totiž mnohdy zkřížili cestu místní predátoři. Zubatí krokodýli i právě probuzení, a tudíž značně nevrlí hroši. Sem tam do papyrového lesa zabloudila i nebezpečná kobra.

Z papyru se dělaly i sandály a malé čluny

Dnes bychom řekli, že tito odvážní muži pracovali ve státních službách. Slovo „papuro“ totiž v kopštině znamenalo „patřící králi“. A papyrus, případně papyrové listy, nepřišly ke svému názvu náhodou.

Egyptští faraoni měli skutečně monopol na výrobu předchůdce pergamenu a papíru. A nejen to. Papyrus vypěstovaný v úrodné nilské deltě byl využíván i při výrobě sandálů. suknic, a dokonce i bytelných košů.

Jako materiál si ho oblíbili výrobci plachet, lanoví a malých člunů, které byly základním dopravním prostředkem v močálové říši. To vše přinášelo velmi zajímavý zisk do královské pokladny.

Kladiva do ruky a klepeme!

Tajemství tvorby papyrových svitků se v rodinách dědilo z generace na generaci. Většinou se však dodržoval následující pracovní postup. Stonek papyru rozřezali dělníci tak, aby jeho výška odpovídala té, kterou požadoval zákazník.

Pak rozdělili dřeň na tenké plátky, které následně ještě rozklepávali kladivy. Průsvitné plátky papyru pak byly ve dvou vrstvách položeny tak, aby se překrývaly v pravém úhlu. Takto získaný list byl zvlhčen a lisován. Po vysušení následovala poslední fáze. Archy byly slepovány do svitků, jejichž délka dosahovala mnohdy až 40 metrů.

Proč se zachovaly jen v Egyptě?

A písaři mohli začít psát. Jelikož se jednalo o velmi drahou proceduru, s papyrovými listy se v Egyptě zbytečně neplýtvalo. Byly určeny především pro potřeby archivářů, zapisovaly se na ně důležité účetní údaje.

Písaři na ně navíc zaznamenávali významnější náboženské, vědecké a literární texty. Přesto mnohé badatele-začátečníky možná udiví, že se jich zachovalo poměrně málo. Důvod je naprosto jednoduchý.

Kvůli své struktuře vydrží po staletí jenom tam, kde vládne suché podnebí, jako například v Egyptě. Jinde se papyrus poměrně rychle rozpadá.

Zapřahejte voly!

Bylo by rozhodně škoda, kdybychom v přehledu egyptských vynálezů nezabrousili do zemědělství. Námi zmiňovaní voli se tam zapřahali do unikátního vynálezu zdejších rolníků, kterým byl pluh.

Nové typy táhly muly

Délku zemědělského roku nemilosrdně určovaly životodárné záplavy Nilu. Sezona začínala obvykle v listopadu, kdy většina obyvatelstva zahodila vše, co měla v ruce, a vrhla se na obdělávání polí.

Protože nikdo nevěděl, jak dlouho bude úrodné období trvat, bylo nutné nasadit ty nejlepší zemědělské nástroje. Chudší obyvatelstvo si při kypření půdy muselo vystačit s motyčkami.

Ti movitější si mohli dovolit právě pluh tažený voly, u pozdějších modelů voly vystřídaly muly.

Nakonec vyrazilo do akce domácí zvířectvo

Neměl-li sedlák dostatek tažných zvířat, musel zapřáhnout sám sebe, případně fyzicky silnější členy rodiny. Ti méně svalnatější, především ženy a děti, si pak došli do sýpek pro zásobu osiva, kterou si odnesli ve vacích z papyru, kůže nebo plátna.

Osivo pak rozhazovali po čerstvě rozoraném poli. Nejméně vědecky pak vypadala poslední fáze. To bylo na právě oseté pole vysláno místní zvířectvo, aby budoucí úrodu zašlapalo do úrodné země.

A jdou vám ty hodiny správně?

Měření času bylo v Egyptě poměrně složité. Rok tam byl rozdělen do 365 dnů, 12 měsíců po 30 dnech. Zbytek tvořilo pět tzv. epagomenálních dnů. Den byl rozdělen na dvě poloviny po 12 hodinách. A tady byl problém.

Těch 12 hodin odpovídalo skutečné době, kdy bylo světlo, či tma, a tak se čas vlastně neustále měnil.

V hlavní roli voda

První vodní hodiny se v Egyptě objevily patrně během vlády faraona Amenhotepa III. (1390–1353 př. n. l.). Měly podobu kamenné kuželovité nádoby o výšce 35 cm a průměru 49 cm. Uvnitř byla viditelná vyrytá dvanáctidílná stupnice.

Ta odpovídala délce hodin během jednotlivých měsíců v roce. Původně bylo do hodin navrtáno několik otvorů, nakonec zbyl jeden jediný. A jen tak mimochodem. Hodiny měly odchylku pět až deset minut.

Hlavně, ať je hezky!

Tento povzdech posílali k oblakům všichni majitelé slunečních hodin, jimiž se údajně měřil čas už v době Staré říše (2700–2160 př. n. l.). Měly podobu pravítka zalomeného do pravého úhlu, které leželo na desce.

V historických pramenech je uvedeno, že se sluneční hodiny postupně zdokonalovaly. V 1. století před naším letopočtem jejich tvůrci zaručovali odchylku maximálně několika minut.

V noci měřily čas hvězdy

Unikátní hvězdné hodiny připomínaly spíše složité přístroje mistrů věd astrologických.

Fungovaly totiž na základě pohybu hvězd na noční obloze a doplňovaly tak v té době nefunkční sluneční hodiny. O tom, jak vypadaly, nám nechali svědectví ti, kteří svými malbami zdobili stropy hrobek faraonů 20. dynastie (1188–1078 př. n. l.).

Autor textu: Marek Vejvoda, na web vložila Jana Dvořáková