Právem bývá nazýván Indiana Jonesem skutečného života. Rodák z Massachusetts a zapálený dobrodruh Josh Gates se už vypravil po stopách snad každé záhady, která vám vytane na mysl.

V současnosti má vlastní pořad na Discovery Channel – Výprava do neznáma (Expedition Unknown), ve kterém využívá stejných postupů jako dříve – zejména tedy práce v terénu a podrobného vyšetřování za využití nejmodernějších technologií oborů jako je architektura, paleontologie atd.

O PŘÍPRAVÁCH NA CESTY

Jak se vám podařilo být jako váš hrdina Indiana Jones v reálném životě? Tím se mnoho lidí pochlubit nemůže.

Vyrůstal jsem uchvácen Indiana Jonesem. Byl jsem posedlý Dobyvateli ztracené archy, miloval jsem Rošťáky a podobné filmy.

Můj otec, který už je teď v důchodu, byl komerční hlubokomořský potápěč, takže měl opravdu dobrodružnou práci a často působil ve vzdálených přístavech Afriky, Severního moře a Blízkého východu. Díky tomu všemu jsem jako dítě prahl po dobrodružství.

Zajímal jsem se o archeologii a rád jsem vyprávěl a psal příběhy. Měl jsem to štěstí, že jsem dostal příležitost, abych to dělal profesionálně, cestoval sem a tam a setkával se s lidmi. Jsem nadšený, že můžu pár dní jezdit kolem nich a pomáhat jim vyprávět příběhy.

Jak se připravujete, než vyrazíte na natáčení, než vyrazíte na expedici? Najdete nejdřív záhady jako takové, např. v knihách a pak se rozhodnete, že je natočíte?

Jezdíme především tam, kde se právě teď aktivně pracuje, a chceme jezdit na místa, která stojí za pozornost médií, kde se dělají skutečné objevy.

Posledních pár let jsme se například snažili provést pomocí sonaru a fotografií podvodní průzkum všech vraků a celé té dlouhé řady lodí, které se nikdy nedostaly zpět ke břehu.

Na mysli mám invazi do Normandie a Den D, o kterém bude vyprávět aktuální série mého pořadu.

U pobřeží Normandie jsou doslova stovky vraků lodí, které oceán pohlcuje, takže máme jednu z posledních příležitostí zdokumentovat fakticky válečné hroby a skutečně tyto vraky poznat a zachovat pro budoucí generace.

Jak je složité získat povolení natáčet a dostat se do míst, kam se jinak nikdo nepodívá?

Často, když mluvíme o místech světového dědictví, mluvíme o tom, že musíme jednat s ministerstvy kultury, vládami, univerzitami, s týmy, které pracují na vykopávkách. Mnoho z těchto míst je velmi chráněno, a to z dobrého důvodu.

Potápění u pobřeží Normandie do válečných hrobů a práce na jejich dokumentaci je samozřejmě něco, co vyžaduje zvláštní povolení. Pak jsou jiná místa na světě, kde je divočina, kde je to spíš o zkoumání nezmapovaných končin.

Mám na mysli třeba natáčení v srdci Afriky na archeologickém nalezišti uprostřed ničeho, hledáme fosilie pravěkých předků, to vám pak připadá, jako kdybyste byli na jiné planetě, na konci světa.

Připravujete se před natáčením fyzicky? Děláte něco konkrétního, třeba očkování?

Ten pořad je neuvěřitelně náročný. V jednom díle se potápíte s dýchacím přístrojem. V dalším díle visíte na laně. A tak se snažím dobře jíst, cvičit a zůstat fit. Trávím přibližně 200 až 250 dní v roce v zahraničí, což mě udržuje v chodu.

Myslím, že existuje přirozený zabudovaný režim pro dobrou kondici – jednoduše být pořád v pohybu.

Co máte vždycky v tašce, když se vydáváte objevovat nové záhady?

Vždycky mám s sebou svůj telefon, laptop, opravdu dobrý foťák. Jsem také fotograf, takže mám Canon 5D, se kterým cestuji. Po ruce mám dobrý zápisník, když jsem na cestě, tak se snažím psát si deník, ať jedu kamkoli.

Vždy sebou také mám tištěný průvodce po oblasti, do které jedu. Nezapomínám ani na léky. Rád vyjíždím nalehko. Když mám dobrý foťák a dobrý zápisník, jsem šťastný.

Vždycky vás vidíme s amuletem na krku. Můžete nám o něm říct něco víc?

Jsou to staré sluneční hodiny a kdysi se skutečně otevíraly. Uprostřed je mechanismus, který způsobuje, že se ten vnitřní prstenec otevře, ale už je to dlouho zrezavělé a otevřít to nejde. Mám ho už od dětství.

Zvláštní na tom je, že si nikdo z rodiny nepamatuje, kde jsem ho dostal. Vždycky jsem ho považoval za takový talisman pro štěstí, který mě přivede domů.

O DOBRODRUŽNÉM ŽIVOTĚ

Co bylo vaše první skutečné dobrodružství nebo pátrání po pokladu, kterého jste se zúčastnil nebo o kterém jste slyšel?

Moje maminka je z Británie, proto jsme do Británie jezdili rok co rok. To mi už v útlém věku pomohlo si uvědomit, že je tu velký široký svět. My Američané moc nemíváme dovolenou. Máme méně dovolené než téměř kterýkoli industrializov

aný národ na světě a žijeme ve velké dynamické zemi, která je ale také velmi izolovaná. Na všech stranách jsme obklopeni oceány. Myslím, že ta pravá jiskra pro mě byla Evropa, kde jsem mohl cestovat.

Myslím, že první věc, kterou jsem kdy dělal, byl příběh o bigfootovi. Jeli jsme do Malajsie, abychom ten příběh odvyprávěli.

Tam došlo k vážně zajímavé události, kdy všichni lidé v Malajsii viděli v džungli toho záhadného tvora, který připomínal primáta, a my jsme tam jeli a udělali z toho příběh.

Sám za sebe nejsem bigfootem nijak nadšený, ale tohle bylo opravdu fascinující, protože ti lidé byli skutečně přesvědčeni, že něco viděli. A já jsem se do toho zapojil.

Dostala mě ta představa, že jsou tam někde záhady a že lidé mají zážitky, které nedovedou vysvětlit.

Která cesta pro vás byla nejnáročnější a proč?

Letos děláme příběh, který zahrnuje pirátský poklad v Indickém oceánu, takže jsme museli cestovat na místa jako ostrov Réunion, který je součástí Francie, ale nachází se v Indickém oceánu, a Seychely, což je krásná soustava ostrovů v Indickém oceánu, ale my jsme tam zkoumali vážně složité zaplavené jeskyně.

Někdy urazíte dlouhou cestu do ráje, ale můžete se dostat do opravdu náročných situací. Řekl bych, že nejtěžší cesta, jakou jsme kdy podnikli, byla minulou sezonu, to jsme jeli do opravdu odlehlého koutu Sibiře, v zimě.

To byla vážně těžká cesta, kterou jsme museli urazit na sněžných skútrech. Byli jsme tam několik týdnů a bylo to opravdu drsné.

Do jaké nejnebezpečnější situace jste se ve své kariéře dobrodruha dostal?

Za ty roky jsme měli hodně situací, ze kterých jsme vyvázli jen tak tak. Jednou jsem byl v letadle, kterému se během letu utrhla střecha.

Letošní pátrání po pirátském pokladu v Indickém oceánu, v částečně zaplavené mořské jeskyni, to byla též skutečně nebezpečná situace a téměř skončila opravdovou katastrofou.

Jakou záhadu jste vyřešil nebo jaký artefakt jste našel, na který jste v kariéře nejvíc hrdý?

Jsem nesmírně hrdý na epizodu o Dni D, kterou jsme natočili ve Francii, protože si myslím, že je to pro diváky příležitost, zejména pro naše mladší diváky, aby se skutečně podívali na stěžejní chvíli z naší moderní historie, kdy byl v sázce osud celého světa.

Řekl bych, že pokud jde o objevy, minulý rok jsme dělali pořad na mayských zříceninách v Guatemale, na místě, kterému se říká El Mirador, kde jsme mohli používat technologii LiDAR, což je technologie laserového mapování.

Mohli jsme přístroj použít k objevení soustavy chrámů a soustavy pyramid, které nikdo dřív nespatřil. Takže pro mě je to obrovský úspěch, že jsem byl součástí skupiny, která objevila dávné mayské sídlo.

Jaká byla spolupráce s vaším týmem a kolegy během expedic?

Cestujeme se skutečně malým týmem oddaných šílenců. To jsou lidé, kteří se mnou byli mnoho let a je to úžasný tým. V pořadu toho musíme hodně filmovat v opravdu těžkých podmínkách. Někdy prší. Někdy sněží. Někdy jsme pod vodou.

Snažíme se vmáčknout kamery do starověkých hrobek. Ten pořad by také nemohl vzniknout, nebýt spolupráce s tolika neuvěřitelnými badateli a archeology na celém světě, kteří nás zvou na svá místa a dělí se s námi o své objevy.

Najednou stojíte na pláži v Normandii. Jak jste se na tom místě cítil? Objevil jste něco nového, co jste dřív nevěděl?

Jedna z opravdu neuvěřitelných věcí na návštěvě Normandie pro tento pořad je to, kolik toho stále ještě objevujeme o téhle události, která se odehrála před 75 lety. Je to skutečně jedna ze stěžejních vojenských invazí v moderní historii.

Je to tak důležitá událost a existují úžasní lidé, kteří tam dělají opravdu důležitou práci, aby zachovali památku a také fyzické artefakty z invaze.

Ve zmíněném díle budeme spolupracovat s vědci, kteří dělají podvodní výzkum pomocí sonaru, aby zmapovali stovky vraků lodí, které tam u pobřeží leží. U pobřeží Normandie je podvodní hřbitov a oceán tyto lodě pomalu pohlcuje.

Takže tohle je příležitost se tam podívat a zdokumentovat tyhle vraky dřív, než zmizí. V pořadu máme také neuvěřitelný objev, což je nalezení velkého komplexu bunkrů zasypaných pod zemí, které budeme světu poprvé po 75 letech odkrývat.

Co jste objevili v těch nacistických bunkrech? Je například něco překvapivého na jejich konstrukci nebo jste v nich našli nějaké artefakty?

Našli jsme v nich artefakty. Jsou opravdu zmrazené v čase. Jsou to místa, která tři čtvrtě století nikdo nenavštívil. Myslím, že překvapivé bylo už jen to, že tam byly, že pod poli ve Francii stále existují takové obrovské soustavy bunkrů.

Ale našli jsme všechny pozůstatky po lidech, kteří tam byli. Helmy, přezky od pásku, hudbu, notové listy, někdy v jednom z těch bunkrů musela být malá pianola.

Takže skutečně osobní věci, skutečný obrázek, jak by to vypadalo, kdyby byl člověk do těchto bunkrů odvelen a nasazen, a je to hodně strašidelné a neodbytné, ale je to velmi osobní tvář toho konfliktu.

Cestoval jste třeba i na Sibiř, kde jsou jedny z nejextrémnějších povětrnostních podmínek na světě. Bylo to nejdrsnější prostředí, kterým jste během expedice projížděl?

Předtím jsem byl na Antarktidě, ale byl jsem tam v docela mírné době během léta. Byla to skutečně složitá plavba lodí, abychom se dostali do Antarktidy.

Ale řekl bych, že cesta na Sibiř do Ďatlovova průsmyku, to byly určitě ty nejdrsnější podmínky pro natáčení, jaké jsme kdy zažili. Myslím, že téměř všechno naše vybavení nakonec neodolalo počasí.

Je to místo, které je tak tvrdé, chladné a drsné, a když se pokoušíte cestovat na otevřeném sněžném skútru krajinou, jako je tahle, je vám nesmírná zima.

O CIVILNÍM ŽIVOTĚ

Jsou věci, kterých se obáváte?

Nemám rád velbloudy. Nebojím se jich. Jen je nemám rád. A oni nemají rádi mě. Je to vzájemný vztah. Velbloudi a já spolu nevycházíme, nevím proč. Nemám rád štíry. Indiana Jones se bál hadů, já se bojím štírů.

Prostě je nesnáším, myslím si, že jsou to ty nejpříšernější, nejděsivější potvory a při téhle práci se s nimi ve světě potkáváme dost často, takže to jsou moji nepřátelé.

Jakou radu byste dal mladým dobrodruhům, kteří chtějí zahájit vlastní bádání nebo expedice?

Moje rada zní, běžte do toho. Myslím, že cestování je jako cokoli jiného. Musíte ho upřednostnit a plánovat nebo na něj doopravdy nedojde. Tolik z nás říká, jednou snad udělám tohle nebo jednou udělám tamto.

Ale myslím si, že dokud nebude cestování a zkoumání vaše priorita, dopadne to, jako když se člověk učí hrát na kytaru. Vždycky říkáte, že se do toho pustíte, ale nikdy to neuděláte. Takže si myslím, že tohle je jedna z věcí, které musíte stavět na první místo.

Pokud jde o lidi, kteří touží dělat to co já a vyprávět tyhle příběhy veřejnosti, žijeme teď ve skutečně pozoruhodné době, kdy technologie je tak demokratizovaná, že jen lidi pobízí, aby někam vypravili, vzali si kameru, vytvořili si kanál na YouTube a začali vyprávět velké příběhy.

Umíte odkrýt věci, které ostatní zdánlivě nemohou najít nebo nevidí. Jakým hlavním povahovým vlastnostem to připisujete?

Myslím, že jsem zvídavý. Velkou část z toho, co děláme, tvoří poslouchání příběhů jiných lidí. Jezdíme na různá místa a potkáváme nejen badatele a archeology, ale také domorodé obyvatele a slyšíme o jejich víře a historii a orálních tradicích.

Myslím, že na to všechno musíte být upřímně zvědavý, a to je, myslím, velká část toho, co v pořadu děláme. Takže nejdůležitější je určitě zvídavost.

Co děláte, když máte volno, nebo vždycky pátráte po dalším dobrodružství?

Byly chvíle, kdy jsem cestoval a kdy jsem byl opravdu unavený a nemohl se dočkat, až pojedu domů. A pak jsem přijel domů a během pár dní jsem byl na cestovatelských stránkách a hledal levné letenky a díval se do atlasů a map dalšího místa, kam jsem chtěl jet.

Tohle se trochu změnilo, protože přišly děti. Teď je pro mě důležité být se svými dětmi, chci být doma. Nejradši se s nimi prostě jen tak poflakuji. A za pár let se vážně těším, že by možná mohly přijet za mnou do terénu a já jim mohl ukázat kus světa.

Je život badatele kompatibilní s životem člověka, který je rodinný typ?

Je to obrovská výzva dát tyhle dvě věci dohromady. Mám neuvěřitelnou manželku a dvě malé děti. Zároveň musím strávit mnoho dní v roce cestováním.

Naštěstí ale máme Skype a jsme schopní zůstat virtuálně v kontaktu, bohudík mě rodina neuvěřitelně podporuje a moje manželka za námi někdy jezdí. Až děti trochu vyrostou, budou za mnou určitě jezdit taky.

O BUDOUCNOSTI

Teď si myslíme, že v roce 2020 už byla každá dávná záhada objevena. Věříte tomu?

Myslím si, že hodně lidí, zejména mladých lidí, má představu, že svět je tak nějak úplně zmapovaný a že všechno víme a všechno jsme viděli.

Máme zázračné telefony v kapse, které zmapují cestu kdekoli a vezmou nás kamkoli, takže dozvědět se, že je toho na světě tolik, co nevíme, je pro lidi opravdu šokující a opravdu vzrušující.

V pořadu se tuto sezonu věnujeme starověkým předkům, s nimiž jsme spříznění.

To je obor, kde každých šest měsíců otevřete noviny a dočtete se o zázračném novém objevu, a tím pokračuje nové definování naší vlastní lidské historie toho, odkud jsme přišli a jak se z nás stali poslední lidoopi, abych tak řekl.

Skutečně se stále tolik učíme o naší kolektivní minulosti. Myslím, že ve světě stále existují neuvěřitelné záhady, které je třeba prozkoumat, a obrovské objevy, které je třeba učinit.

Je nějaké místo, kam chcete jet, ale ještě se vám to nepodařilo?

Jsou příběhy, které mě opravdu zajímají. Jsem posedlý Amelií Earhartovou a jejím zmizením nad Tichým oceánem. Po světě jsou vraky lodí, které se nikdy nenašly a jež bych velice rád prozkoumal.

Věci jako Endurance, proslulá loď Ernesta Shackletona, který je někde pod hladinou Weddellova moře v Antarktidě.

Byl jste někdy v České republice?

Osobně jsem tamtudy během let párkrát projížděl, ale nikdy jsem tam nebyl s pořadem. Takže tam musíme zajet s Expedicí do neznáma. Je to neuvěřitelná země a Praha je skutečně krásné město, takže doufejme, že se tam v příštích sezonách vypravíme.

A víte něco o české historii, znáte nějakou záhadu z České republiky, kterou byste chtěl odhalit?

Česká historie je samozřejmě velmi dlouhá, tudíž máme hodně historického materiálu, který můžeme podrobně prostudovat. Potřebujeme najít dobrou záhadu, kterou můžeme zkoumat, a přijedeme.