Zatímco dnes je v módě pyšnit se pokožkou co nejvíce hnědou, kdysi tomu bylo naopak. V obou případech je přitom motivací snaha vypadat jako elita.

Zatímco dnes je to opalování, s cílem vypadat jako někdo, kdo má dost volného času a peněz, aby se mohl poflakovat u moře a na luxusních jachtách, v minulosti je vrcholem elegance bledá pleť, jako důkaz, že dotyčný nemusí dřít na poli a má dost peněz, aby mohl celé dny trávit poflakováním v salónku.

Pro mrtvolně bledou až porcelánově bílou pokožku přitom ženy udělají cokoli. Ven vyráží pouze v rukavičkách a pod slunečníky. Některé si nechávají pustit žilou, aby byly více bledé, a když ani to nestačí, pokrývají tváře vrstvami bělících krémů a bílého pudru.

Krásné, i kdyby je to mělo zabít

Pro jejich výrobu se však používají oxidy olova, rtuť nebo arsen, které se kůží vstřebávají do těla a to všemi nevyhnutelnými zdravotními následky vedoucími často až k otravě. Nejoblíbenější je až do roku 1634 tzv.

benátská běloba vyráběná smícháním olova s octem. Paradoxem je, že olovo z mejkapu proniká do kůže a kromě otravy způsobuje také její tmavnutí. A tak, čím víc se snaží ženy být bílé, tím víc jsou černé, a tím víc si musejí na kůži nanášet toxické běloby.

Snaha vypadat krásně tak vede k suché kůži, zkaženým zubům, vypadávání vlasů, a někdy dokonce i ke smrti.

Oblíbený je i chlorid rtuťnatý, který sice blokuje tvorbu kožního pigmentu, ale způsobuje rychlé stárnutí pokožky a dělá tak žen předčasně vrásčité stařeny. Ovšem dokonale bílé.