„Chce ze středy neděli svatou udělati,“ vytýkají Pražané církevní konzistoři, která jim nakazuje přijmout nový kalendář papeže Řehoře.

Když se jinde v Čechách doslechnou, že ani Praha, toho času sídelní město císaře Rudolfa, nehodlá papežský befel akceptovat, začnou nařízení bojkotovat i ostatní města. Na některých místech se zavedení gregoriánského kalendáře zdrží i o několik let.

Už ve 12. století si lidé začínají všímat, že ačkoliv podle kalendáře má být toho dne světla stejně jako tmy, reálně je jedné více. Čím to je, že rovnodennost najednou přestává sedět?

V matematice se tomu říká systematická chyba a obvykle ji způsobuje nepřesný měřící přístroj. Právě to je případ juliánského kalendáře, zavedeného v roce 46 př. n. l. římským vojevůdcem Juliem Caesarem (100–44 př. n. l.).

Na svou dobu moderní systém počítání dnů vycházel z toho, že rok je dlouhý 365 dní a 6 hodin. Problém je, že skutečný rok je o 11 minut a 15 vteřin kratší.

Není divu, že tato nepatrná odchylka dlouho nikomu nedochází – vždyť během jednoho lidského života je prakticky nepostřehnutelná. Od pozdního středověku už ale začíná být jasné, že soudruzi z antického Říma udělali někde chybu.

Kacíři neposlechnou

Do věci se v 16. století vloží papež Řehoř XIII. (1502–1585). Své kolegium pověří kalendářní reformou, která by jednak napravila nesrovnalost s během přírody a za druhé do budoucna zamezila vzniku další odchylky.

Výsledkem je kalendář, který se podle latinské podoby jména Řehoř bude nazývat gregoriánský. A aby se vyřešil problém, v tu dobu již 10denní nesrovnalosti oproti přírodě, papež rozhodne, že po 4. říjnu 1582 bude nově následovat 15. říjen.

Katolické země jako Španělsko, Portugalsko a italské státy změnu zavedou okamžitě. V „kacířských“ Čechách ale není nikdo na příkazy z Říma příliš zvědavý.

Musí zasáhnout císař

Pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice (1538–1590) vyhlásí přechod na nový kalendář 22. října 1582 s působností od poloviny listopadu. Poučení o změně rozešle do všech okrsků s tím, aby kněží o nařízení poučili věřící.

„Avšak Pražané zdráhali se opravu kalendáře přijíti… Po příkladu hlavního města i jiná města v království českém se proti přijetí zpěčovala… Odvolávala se na to, že prý císař doposud ničeho nenařídil,“ uvádí český teolog Klement Borový (1838–1897).

Císař Rudolf II. (1552–1612) se zprvu domníval, že zemské stavy přijmou nařízení dobrovolně. Vstříc jejich tvrdohlavosti však přeci jenom přikročí k silovému řešení a přechod na gregoriánský kalendář nařídí mandátem.

Až poté se čeští stavové umoudří a v roce 1585 z 6. ledna přestoupí na leden 17.

Součástí Západu

Nějakou dobu ještě vzdoruje Morava, pročež toho roku dojde ke kuriózní situaci, že se Velikonoce slaví v české zemi nadvakrát. I zde musí zasáhnout Rudolf a k přechodu na nový kalendář Moravany dotlačit.

Brzy se ukáže, že obavy z časového skoku o deset dní byly neopodstatněné. Snad jen kupcům obchodujícím se zeměmi, které ještě novou časomíru nepřejaly, mohla změna dělat nesrovnalosti v účetnictví.

Faktem ale zůstává, že přijetím gregoriánského kalendáře se české země přihlásily k západoevropskému kulturnímu okruhu.